Na cestu.
Jdu do světa. Jak siré ptáče
mé srdce lká, má píseň pláče
a žalem se mi prsa dmou,
mé nitro němá bolest svírá,
a jenom ta mne blaží víra,
že také duše Tvá je s mou!
Jdu v svět, a nevím, co mne čeká,
zda dlouhá pouť, či nedaleká;
jak Sudice mi rozhodly.
Ó, anděli můj! Vdechni skráni
v bol její růže požehnání,
a za mé sny se pomodli!
Snad věky upnou k mému čelu
kdys jasnou slávy immortelu
a zasypou je vavříny –
leč nad to vše mi dražším bude
s Tvých ňader jenom poupě chudé,
Tvých se rtů úsměv jediný!
A jest-li vděčné lidstvo staví
svých velikánu tlící hlavy
v stín pomníků a náhrobků –
mně rov ten bude více milý,
kam ruce Tvé by položily
jen jednu svadlou chudobku!
[25]