Útěcha vzdálených.
Ó, jak to těší, v prvním rozkvětě
když nalezli jsme duši ve světě,
o které víme, že nás má přec ráda!
Tu hlad náš dávný v mžik se skonejší,
tu život náš je opět šťastnější,
a tepla víc se v jeho zimu vkrádá.
Jak v lesů temno zlatý paprslek –
tak s očí ženy onen sladký vděk,
jejž láskou zovem, když nám v prsa skane,
hned motýl v něm se býti duše mní.
37
a v mžik se vrátí snové příjemní
zas klid nám dýchat v srdce rozervané.
Tu víc než jindy sladká samota
nás láká k sobě z ruchu života,
máj nové zvuky zbouzí v nás, prv němé,
tu s touhou stále ždáme zátiší,
a blaho v něm je pro nás nejvyšší
– jen o těch sníti, které milujeme!
A když pak snujem kdesi v zeleni
své dumy o nich, sami vzdáleni:
vždy hruď nám těší rozkoš nevýslovná
a bezděky nám slétá ve rty smích,
když víme jen, že věrná láska jich
i v dáli tam – se zde té naší rovná!