Ozvěna krásy.
Vždy, když se zadumám nad širou plání vodní,
jež v dechu večera mi dřímá u nohou –
sen míru oblaží mou duši ubohou
a svitne v její noc, jak v moře lampa lodní.
Zřím, vlna za vlnou jak v žlutý písek bije
a na štěrk pobřeží se věsí stříbro pěn;
když příval v šumění do skalních šplíchne stěn,
a krůpěj poslední mech černých srázu vpije,
je smutné ticho zas! Ni čejka nezavolá
nad šerým tokem tím, jenž líbá svislý břeh,
jen jakby ozvěnou v svůj líný, těžký běh
hlaď lesklá na vrchu se pohne tiše v kola.
Leč v nehnutou tu pláň když kámen s výše padne
– tu skvoucí pěny kruh se vůkol vzedme hned;
a když juž zaniká, tu aspoň v jeho sled
roj bublin ještě vzplá, jak čisté perly vnadné!
A na ten patře zjev – já myslívám si přece,
jak často tak i nám se děje ve hrudi;
jak dojmem jediným v ní hned se probudí
tón často ryzí tak, jak tam ty perly v řece!
Tak v srdci po létech se upomínka hlásí,
46
kdy na rtu dávno juž nám „s bohem“ vymizí,
tak v duši naposled, než snům se odcizí –
nad hrobem zašlých let se ozve dojem krásy!