Nevěrné jaro.
Jaro táhne v pláň i hvozdy,
na rtu zpěv a ples a smích,
z klícky pouští v háje drozdy,
teplem svívá z rokle sníh,
dechem zbouzí květy v luhu,
purpur kouzlí starcům v líc –
a já sir a vzdálen druhů,
s touhou volám jemu vstříc:
„Když jsi přišlo ke všem lidem,
fial plné loktuše –
– zlaté jaro! – svatým klidem
dýchni též mi do duše!
Všechněm’s hruď již zasypalo
štědře blahým kouzlem svým –
– mně tak dlouho srdce spalo!
rci mi, zda též doufat smím?“...
Přišlo ke mně jaro taky –
bože! – kdož to uvěří!
Mělo velké, tmavé zraky,
spanilé a bílé čelo,
[61]
nad kterým se černě skvělo
mračno bujných kadeří.
Zlatý fábor spínal úže
hrdé jeho šíje dech,
vonné poupě první růže
jako živý symbol ctnosti
v nedotknuté nevinnosti
dřímalo mu na prsech...
Z hedvábného lemu vlasů
skráň mu plála nad úběl,
drahý šat byl plný jasu,
a když ret se ozval smíchem –
zdálo se, že vůkol tichem
stříbrný se zvonek chvěl!
Ztepilé a vnadné tělo
krášlil útlé jívy vzrůst,
hebké, malé ručky mělo
jak je Pán Bůh dá jen dítku,
na sta si mu hrálo skřítků
v různých důlcích kolem úst!
A to jaro přišlo ke mně
a já jsem s ním hovořil!..hovořil!...
A já cítě, kterak jemně
jeho dech se s mojím pojí –
celou toužnou duši svoji
v jeho zrak jsem ponořil...
*
Za rok nyní sestárlému
steskem se mi prsa dmou!
Tak já věřil štěstí svému – –
a jak přelud nevidomý
62
jaro moje uprchlo mi
v šírou dál – i s duší mou!
Darmo jeho návrat čeká
zrak můj pláčem strýzněný,
marně volám do daleka:
„Jaro, jaro, vrať mi duši!“ – –
jako hrob jsou lidé hluši!
bez citu a ozvěny...
A mně zatím křídla stydnou
v trpké zimě muk a běd,
navždy ach! – svou mysl klidnou
ztratil jsem, a přiznám lidem,
že co s tím se ztrácí klidem –
nelze víc už získat zpět!