Mráz.
Hnědé mhy a šedé mraky
zasmušile kryjí nebe,
a mně slza kalí zraky,
že už, dítě, nemám Tebe!
Cestou, jež se v mracích ztrácí,
uletují z kraje ptáci,
smutně křičí: Zima, zima!
A mou duši cosi láká,
též by vzlétla, křídlem ptáka,
navždy odtud prchla s nima!
Hnědé mhy a šedé mraky
zasmušile kryjí nebe,
a mně hořem vlhnou zraky,
že už více nemám Tebe,
a ta zima v duši zebe,
zebe, zebe...
Ach, juž nejsi na mé hrudi,
juž jsi, dítě, pod mohylou,
listové jen kanou rudí
se křů na Tvou hlavou milou,
na sníh kanou nad Tvým tělem
jako růže nad andělem –
ale víc Tě neprobudí!
Nic tam sen Tvůj nepokazí,
žádný juž Ti neublíží
z těch, již byli Tvoji vrazi –
leč já sám teď sedám v chýži
a mé zraky bolest klíží
a jak hrob to v duši mrazí!
Ach, juž nejsi na mé hrudi,
a ten mráz, až v srdce studí,
studí, studí...
71