V hlubokém hoři.
Už jaro dýchá, země sluncem taje
a novým listem pučí tmavý les,
svit radosti se u vše vrací kraje
a v každém srdci ozývá se ples,
všem lásky teplo proniká až na dno
a cit jim blaží úsměvem svých krás:
jen dítě moje, v srdci Tvém je chladno,
a ze tvých retů – dýchá na mne mráz!
Svět omládlý juž květe kol a jásá –
a mně je líp, když toho nevidím,
mně oko s brvy jenom slzy střásá,
já lítosť mám, a na smrť závidím
všem lidem zde tu dětskou jejich radosť,
jež z ňader pryč jim zaplašuje trud,
když vím, že jed mou otravuje mladost,
a že jak žebrák proti nim jsem chud!
76
A v bídě té ach! proto jen tím více
jich ples mne sžírá němou bolestí,
a při shlédnutí andělské Tvé líce
tím v prach jen hloub mne rve mé neštěstí,
když musím zřít, jak v nadějí mých luhu
jen stará ležet závěj ostává,
když cítit mám, jak za jara mých druhů
má zima vlastní – teprv nastává!...