Na sklonu let.
(Starcova duma.)
Sněhy kryjou moji hlavu –
sněhy mrazných, trpkých chvil!
V lásce, zápasech a hoři
na života šírém moři
unavil mne bouří kvil,
a teď rád juž ve přístavu
s lodí svou bych zakotvil!
Ztrmácena věků během
chýlí se má hlava stará
i ta hrdá šíje níž – –
však pod jejích šedin sněhem
dosud hřá to písní žehem,
dosud plá to vůní jara
jako starým vínem číš!
Dávno juž den mého žití
naklonil se k večeru –
ale i ten večer mhavý
má jak růže kolem hlavy
zlatou záři severu,
a mé snivé srdce cítí
plát v těch hvězdách, jež z ní svítí –
mládí svatou nádheru!
Hvězdy ty jak třpytné jíní
77
s dětstvím svitly v duši mou!
Jak jsem toužil tehdy z dáli,
v celý by mně život plály
božskou svojí velebou...
Jak jsem toužil! Ale nyní,
když chci zas, by stály při ní,
zřím jich zář – juž za sebou!