Samotám lesním.
Ó tiché pláně mýtin výslunných –
jak zpět k vám touží zas mé srdce vřelé!
Rád vzpomínám, jak luzný ptačí smích
vždy blažil tam mé nitro osiřelé,
jak nade mnou tam v loubích listnatých
rtem úponek a temnem sítí svých
se vily koše divokého chmele,
a plané trsy kadeřavých rév
v šeř svou tam vítaly můj plachý zjev!
Tam svlačců zvonky líbaly mou líc,
tam nadšení vždy samo šlo mně vstříc,
a štěstí dech já na svém cítil čele!
Ó vzpomínám, jak krásný byl to čas,
kdy na křích vůkol zlaté stíny hrály,
kdy s výše svítil zářný slunce jas
a z mlází v tiš se roje špačka smály;
kdy celý kraj plál svěží rosy vláhou
a já’ se díval v nebes výšiny,
jak středem jejich modré tišiny
obláčky bílé volnou táhly dráhou,
jak vzlétna časem z trsů maliny
pták s písní, výš se v jejich sněhy hroužil...
A tak mi prchly chvíle, hodiny –
a já jen stále dumal, snil a toužil!
Ó samoty! Jak jsem vás miloval!
Na vaší půdě vzrostla moje síla!
Váš lad a šum mou píseň odchoval,
med krásy vaší moje duše pila!
Žel tisíckrát – ten blaha čas byl krátký...
Jak list mne záhy vyhnal osud v dál,
a zničil v ráz všech dětských snů mých svátky.
Ó po létech jen touha blouznivá
teď vzpomínkou se ve mně ozývá
82
a jediné mi přání rokotá –
bych ještě jednou z poušti života
směl u váš ráj zas navrátit se zpátky