Jaro a podzim sešly se spolu
za svého žití prvněkrát – –
bezděky oba na sebe vzhlédly,
zůstaly na své pouti stát...
Užaslý podzim před krásou jara
bázlivě sklopil oči v dol.
S úsměvem jaro patřilo na něj,
na jeho tichý, velký bol.
Zdálo se vesně, že tuto jeseň
přec jednou cosi zdobilo...
Podzim se zachvěl; chtěl jíti dále –
„Zůstaň!“ – mu jaro pravilo.
„Nemohu zůstat“ – odvětil podzim,
„dalekou ještě cestu mám.“
„Já půjdu s tebou“ – smálo se jaro,
„či snad chceš býti věčně sám?“ –
„Nemůžeš se mnou“ – odpíral podzim,
„vždyť moje cesta je tvůj hrob!“ –
„Dám na něj kvítí“ – smálo se jaro,
„nosím je čerstvé za všech dob!“ –
„Šílené děcko, co jen tě láká
umírat se mnou?“ – podzim děl.
„Oh, mám tě ráda...“ šeptala vesna,
„byla bych tvojí – kdybys chtěl!“– –
„Opusť mne, prchni! Varuji tebe,
zmrazím tvých zpěvů sladký hlas!“ –
„Nelekám já se chladu a chmury –
rozptýlím ti je slunkem zas!“
„Odejdi, pravím, sice v mém smutku
zahyne ruměn líček tvých...“
„Bláhový hochu – jenom je zlíbej! –
hned budeš míti na rtu smích!“
„Chraň svoji mladost – v dnech mého stáří
uvadne darmo její květ!“ –
„Okřeješ u mne zas jako dítě,
obrať jen kroky, vrať se zpět!“
„Ale kam sny tvé, kam tvoje radost
v zoufání mém se podějí?“...
„Nesu ti věnem vše, co jsi ztratil:
lásku i víru s nadějí!...“
„Nuže, sem ruku – tvá ruka hřeje,
s ní se mi věru půjde snáz...“
„Ano, jen doufej! Teď našich srdcí
netkne se zloba ani mráz!“
Jaro a podzim sešly se spolu,
jedna je láska provází,
v červáncích plane nad nimi nebe,
jedno jim slunce vychází...
Jedno jim srdce ve hrudi bije,
jeden je k sobě sloučil svět,
vždycky tak půjdou, v míru a štěstí,
vždycky si budou rozumět!
A jen to jedno oběma šťastným
závidí v posled píseň má:
že Ty, má drahá, Jsi oním jarem,
jesení tou že však jsem já...