BOHATSTVÍ CHUDÝCH.
Jak často hněvně mysl má se trudí,
že z čisté lásky šla jsi za muže,
jenž nic Ti darem dáti nemůže,
než jen tu bouři neklidné své hrudi,
31
než jen tu starost, plnou odříkání,
jež retům jeho usmívat se brání –
když jsme tak chudi!
Co den se vrásky kladou na mé čelo,
že není tak, jak snil jsem bláhově,
když nemáš chvíle ku své pohově
v tom hnízdečku, jež rájem být ti mělo;
když musíš pracovat až do únavy,
bys uhájila život, chléb i zdraví –
ač moje srdce jinak tomu chtělo!
A přece, drahá, denně vidím žasna,
jak žiješ oddaně ten osud náš!
Proč za svízelů nereptáš?
Proč líce Tvá jest úsměvem tak jasna,
a píseň Tvoje každičkého rána
mi zjevuje, že’s dosud milována
a že jsi šťastna...?
O, vím, co příčinou: toť požehnání,
jež nebe dalo svazku našemu!
Tam nad kolébku, k děcku milému
tak často láska naše hlavy sklání –
a pocit radosti nám chvěje hrudí,
že jsme tak bohati, že nejsme chudi,
a Bůh že splnil všecka naše přání!
32