Poslední květ (1903)

Verše, Alois Škampa

Diplomatická verze Ediční verze
ALOIS ŠKAMPA:
POSLEDNÍ KVĚT.
[1] POSLEDNÍ KVĚT
VERŠE
ALOJSA ŠKAMPY.
V PRAZE. NAKLADATELSKÉ DRUŽSTVO MÁJE KNIHTISKÁRNA DR. ED. GRÉGR A SYN.
[3] Poctěno ve Spolku českých belletristů Máji cenou z odkazu Julia Macků.
[4] MÉ ŽENĚ
TEREZE
VĚNOVÁNO.
[5] VSTUP.
ČERVÁNKY.
Když mladý den se rodí z červánků – co krása jeho vzbouzí nadějí! Leč, kdo je splní? Kam se podějí, než večer ještě nachýlí se k spánku? Tak za mladosti v bílou tkal jsem blánku sta skvělých vidin, velkých idejí a mnil, že všecky v čin je oději, jak první vesna sen svůj o skřivánku! A zatím v slzách, sklamáních a bojích vybledla slunce idealů mojich, shaslo mé ráno, znikla důvěra... Cíl se mi ztratil, zabloudil jsem stranou, zas na obzoru červánky mi planou, však červánky již – mého večera. [7]
ZE ZAHRAD LÁSKY.
RUŽERŮŽE.
Ty v život můj Jsi nasypala růže – jak srdce mé Ti poděkovat může? Ó, sotva líp, než vroucí modlitbou, by Bůh požehnal něžnou ručku Tvou! Ty cestu Svou Jsi přidružila k mojí, Svá křídla ochranou mi dáváš v boji, a nechť je cokoli mým údělem – Jsi pro mne vždycky strážným andělem! Já byl již vrakem bez plachet i vesla, a Ty’s mi v bouři kotvu spásy nesla; jak s Tebou vykročil jsem na zemi – břeh kolem nás se zarděl růžemi! Ó, milování ženy je tak silné, že duše k duši, srdce k srdci přilne, že celý život náš a celý svět mění se divem na růžový květ! A já jsem okouzlen tím sladkým divem, mně růže znova kvetou v srdci živém 8 a píseň blaha se tam ozývá, kde zima dříve spala mrazivá... Jak nemáš býti za to požehnána Ty smavá holubice mého rána, Ty zlaté slunko mého vzkříšení? Jak srdce mé Tě za to odmění?..- Nic nemám více, než jen po vše časy ty růže lásky, jež tam nasila Jsi a jejichž nach se v píseň proměnil, by skromnou slávou Tebe odměnil!
ZA ODLÉTLÝM SNEM.
Jak sladká byla chvíle, když na tvé hrudi bílé jsem tiše, blaze snil! Co zbylo mi? – Jen touha, jen z růží vůně pouhá, jichž květ mne opustil... Jak tehdy zrak tvůj planul; jak dech tvůj žárem vanul; jak bouřil srdce tluk! Dnes marně ono štěstí chce lapit do svých zvěstí mé písně prázdný zvuk... 9 A přec i ještě z dáli mne ve vzpomínkách pálí ten oka tvého blesk... Ó, čím byl spanilejším, tím tíž teď ukonejším svůj velký, pozdní stesk! Z té lásky, jíž jsem vzrůstal, mi na mých křídlech zůstal jen zlatý, skvoucí pel; jen zdání toho nebe, kam byl bych – maje tebe – i se svou písní spěl!
PÍSEŇ MÁJOVÁ.
Jarní van, sladký van rozhoupal se od všech stran, rozvlnil se jako moře do širého kraje. Vzduch se třese písněmi – na zemi i nad zemí boží ruka na varhany hraje... Jarní dech, sladký dech rozvil puky stromů všech, dotkl se i srdce mého, když tak spalo zticha. A já vinu k hrudi své dívčí ňadra, poupat dvé, z kterých na mě vůně fial dýchá... Jarní šum, sladký šum políbení dal mým rtům, a má duše zakypěla rozkoší a vznětem... V záři smavých oček dvou nalezl jsem pojednou celé jaro se vším jeho květem! 10
SÁM.
Znova jsem přišel na ta místa dnes, kde role začíná a končí les, kde je tak vábno v kyprém mechu sníti a jako oknem, habrů listnou sítí se dívat do nebes.... To bylo v srpnu, ráno, v neděli: my zde tak šťastni spolu seděli, nad námi pavouk lesklé vlákno spřádal, a já hrst květů do kytice vkládal v dar Tobě, anděli! Pak odjela Jsi... V cizí, dálný svět zapadl pro mě spanilý Tvůj květ – a já se ani neodvážím ptáti, zda pryč je navždy, či zda přec se vrátí sem jednou ke mně zpět?!! Znova jsem přišel na to místo dnes, kde role začíná, kde končí les; zas je tu krásně, jako tenkrát bylo, když slunko Tvé mou jeseň ozářilo – však Ty zde nejsi dnes.... Zas jako tenkrát se tu červená slzička s meze, nachem zbarvená, zvonek se modrá nad řasnatým mechem, a douška voní pohádkovým dechem – leč Ty’s jim vzdálena.... 11 Znova jsem přišel na to místo dnes, kde tenkrát kvetla třezalka i vřes, kde hřálo slunce, šoumal vítr v mlází; to vše tu zas – jen bytost Tvá mi schází, jen Ty zde nejsi dnes! Zas jako tenkrát ve své ruce mám kytičku prostou: komu však ji dám?... Ó, kdybys věděla, jak šerem stromů s tou kytkou svou dnes půjdu smuten domů, jak půjdu sám, a sám?...
V PRVNÍM BOJI.
Co se stalo? Jak úsměv rána rdí se tvé líčko, zrak se skví – poprv jsi, dítě, zamilována, znám tvoje sladké tajemství! Znám je a vím též, jak se ti děje: srdce máš plné, samý květ, hlavička ale bázní se chvěje – co tomu, probůh, řekne svět?... Nad mladou vášní rozum tam reptá, váže snům křídla do svých pout – zdaž ale touha, která se neptá, bude ho chtíti poslechnout? 12 Nekal si strastmi oblohu jasnou, na lidi nedbej, na řeči; věř jenom srdci, a budeš šťastnou – láska je blaho nejvěčí!
JARNÍ MODLITBA.
Zas bude jaro! – nová, silná víra v mém srdci bláhovém se ozývá, zas jeho rány naděj uzavírá a růžemi jich bolest zakrývá... Kdo se to náhle dotkl mého čela, že roj snů vábivých tam zašuměl; proč pod hrudí mi touha vypučela dřív, než jsem tušil, než jsem rozuměl?... Stanula u mne světlá bytost ženy, přišel můj osud mimo nadání: do sítě lásky pták jsem polapený, však peruť má se vazbám nebrání. Do očí patřím líbezných a věrných jak do slunce ta zasněžená zem – vím, budou hvězdami v mých nocech černých, a sladce usnu pod jich paprskem! Ó, zjeve krásný, kdo mi poslal tebe dřív, než té zemi, kterou kryje sníh, 13 dřív, než těm nivám, které sever zebe a od nichž ještě daleko jest jih?... Ó, vesno, o které jsem léta sníval, proč přicházíš v mou náruč nehostnou? Zda proto, abych první tady zpíval Za zimy druhých – píseň radostnou?... Jsem vyvolen, bych jásal nade světem jak za dnů března první skřivánek; bych v srdce ubohých a chudých květem rozhodil zvonky jarních zpěvánek?... Ó, Bože můj, jak rád bych trochu štěstí chtěl vyprositi také pro jiné; jak rád bych utěšil je družnou zvěstí, že také u nich naděj nezhyne! Usměj se, jaro, na tu zmrzlou zemi, usměj se, lásko, na ty nejchudší, nechať tam kvítek mezi závějemi, nechať tu v hoři radost vypučí! Vždyť i z těch duší, které zima kryje, zatouží po vás citů samota, vždyť bez jara tu není poesie a bez lásky tu není života! 14
POSELSTVÍ.
Ty’s dala mi květ, ó, spanilý květ, a já jej radostně přijal... Kdybys i prosila, nedám ho zpět, nevrátím, neprodám za celý svět něžnou tu kytičku fial! Ty Jsi k srdci přitiskla, než-li’s je poslala ke mně; Tvá celá duše vytryskla do té jich vůně tak jemně; svěceny jsou Tvým polibkem, tak jako slunka zlatým rtem v jaru je svěcena země... Ty’s dala mi květ, ó, spanilý květ vlastního jara a mládí: zda-li ho navrátit mohu Ti zpět, když jsi můj život a celý můj svět, když se již máme tak rádi?... Však u Tebe co vykvetlo – což, jest-li u mne tu svadne? Ten kvítek toužil na světlo – a moje rty jsou tak chladné... Ó, přivinu jej na hruď svou, ať ze plamenů, jež v ní žhou, naň aspoň červánek padne! Ty’s dala mi květ, ó, spanilý květ, obraz to bytosti vlastní... 15 Na mém on srdci teď bude se chvět, ale, než zetlí tam – po mnoho let my zatím budeme šťastni! Byly to jen tři fialky, svázané hebkými vlásky, milenci pozdrav do dálky, poselství od jeho krásky: ale, když jsem je ke rtu zdvih’ – zadychlo ke mně jaro z nich zpěvánkou upřímné lásky! Ó, beru jich květ, ten spanilý květ, něžnou tu kytičku fial: Ty’s mi je poslala, Ty Jsi můj svět, a Tobě tisíckrát navrátím zpět vše, co z jich daru jsem přijal!
ZA ŠTĚSTÍM.
Stezka je v háji sněhem zaváta, zvěř ani lovec po ní nechvátá – sám tady bloudím, sám! Jest-li i mně tak zima zavěje cesty mých tužeb, zlaté naděje: kam žitím pak se dám? Keře jsou nahy, list je neskrývá, kos po nich skáče, ale nezpívá, 16 les odumřel a stich’... Jestli i mne tak zima ochudí o kvítek lásky, jejž mám ve hrudi, o píseň na rtech mých? Rvi se a hroz mi, tvrdý osude: přec u mne bázeň hostem nebude, směle já půjdu dál! Nechť cestu k cíli draho zaplatím, pec budu vítěz, jen když neztratím svou víru v ideál! Nemůže vzít mi děs ni samota, o čem jsem sníval v jaru života, ne, nevrátím se zpět! Dvě bílé ruce pouť mou žehnají, dva sladké rtíky z dáli šeptají: „Ó, přijď si pro můj květ!“ – A já jdu k předu, rád a osvěžen, a já již nedbám, že kraj zasněžen a pozdě na cestu... Za jejím koncem najdu odměnou pohádku jara, toužebně vysněnou – svou drahou nevěstu!
PODZIMNÍ SLUNCE.
Bůh mi Tě poslal, bych Tě miloval, má růže! Rád jsem Ti všecko, všecko věnoval, co moje srdce ještě rozdat může. 17 Vím, je těch darů v mojí chudobě tak málo: poslední kvítka jsou to na hrobě, na nějž se v jeseň slunce pousmálo... Přec je bereš, k slzám dojata a vděčna, z mých písní chudých přec Jsi bohata, a láska tvá je ke mně nekonečna... To proto, že jsem všecko do nich dal, co cítím; že Jsi mi sluncem, jež jsem miloval posledním zpěvem, posledním svým kvítím!
TAJNÁ LÁSKA.
Je dávno po klekání, a nebe plno mraků, a nad zem noc se sklání tak temná, beze hvězd... Leč já objímám Tebe, a hvězdy Tvého zraku mi nahrazují nebe – v mé duši jasno jest! Přec výčitka mnou chvěje, proč nemohu se dívat na krásu Tvou i za dne 18 a hrdě zvát ji svou? Jak psanec, bez naděje proč musím světu skrývat pod závoj noci chladné svou lásku rozkošnou?... Již na hnízdečku měkkém si slavík ustlal lůže, a v kraji předalekém snad všecko půjde spat... Leč já – kam hlavu složím? Ó, pověz mi, má růže, kde na tom světě božím dnes budou pro mě stlát?... Já cestou šel tak dlouhou za jediným svým cílem, jsa vášní hnán i touhou – až ve Tvé obydlí... Zda nyní, po té pouti smím na Tvém hrdle bílém jak ptáče spočinouti Tvé lásky pod křídly?... Dej lék mi pro únavu, ó, blíž se přitul ke mně, ó, svol, bych sklonil hlavu na chvějnou Tvoji hruď! A za svitání ráno mě v kadeř pohlaď jemně, ať je mi štěstí přáno, a polibkem mě zbuď! 19
SETKÁNÍ.
Jaro a podzim sešly se spolu za svého žití prvněkrát – – bezděky oba na sebe vzhlédly, zůstaly na své pouti stát... Užaslý podzim před krásou jara bázlivě sklopil oči v dol. S úsměvem jaro patřilo na něj, na jeho tichý, velký bol. Zdálo se vesně, že tuto jeseň přec jednou cosi zdobilo... Podzim se zachvěl; chtěl jíti dále – „Zůstaň!“ – mu jaro pravilo. „Nemohu zůstat“ – odvětil podzim, „dalekou ještě cestu mám.“ „Já půjdu s tebou“ – smálo se jaro, „či snad chceš býti věčně sám?“ – „Nemůžeš se mnou“ – odpíral podzim, „vždyť moje cesta je tvůj hrob!“ – „Dám na něj kvítí“ – smálo se jaro, „nosím je čerstvé za všech dob!“ – „Šílené děcko, co jen tě láká umírat se mnou?“ – podzim děl. „Oh, mám tě ráda...“ šeptala vesna, „byla bych tvojí – kdybys chtěl!“– – 20 „Opusť mne, prchni! Varuji tebe, zmrazím tvých zpěvů sladký hlas!“ – „Nelekám já se chladu a chmury – rozptýlím ti je slunkem zas!“ „Odejdi, pravím, sice v mém smutku zahyne ruměn líček tvých...“ „Bláhový hochu – jenom je zlíbej! – hned budeš míti na rtu smích!“ „Chraň svoji mladost – v dnech mého stáří uvadne darmo její květ!“ – „Okřeješ u mne zas jako dítě, obrať jen kroky, vrať se zpět!“ „Ale kam sny tvé, kam tvoje radost v zoufání mém se podějí?“... „Nesu ti věnem vše, co jsi ztratil: lásku i víru s nadějí!...“ „Nuže, sem ruku – tvá ruka hřeje, s ní se mi věru půjde snáz...“ „Ano, jen doufej! Teď našich srdcí netkne se zloba ani mráz!“ – – – – – – – – – – – – – – – Jaro a podzim sešly se spolu, jedna je láska provází, v červáncích plane nad nimi nebe, jedno jim slunce vychází... Jedno jim srdce ve hrudi bije, jeden je k sobě sloučil svět, vždycky tak půjdou, v míru a štěstí, vždycky si budou rozumět! 21 A jen to jedno oběma šťastným závidí v posled píseň má: že Ty, má drahá, Jsi oním jarem, jesení tou že však jsem já...
ČARODĚJKA.
Co mne to vábí za Tebou, co mne to stále volá?... Jak v nitru hlas ten doslýchám, proč s touhou k Tobě pospíchám, proč cit můj neodolá? To není úsměv rtíků tvých, ni záře Tvojich očí, to není máj Tvých mladých let, ni Tvého líčka rumný květ, ni hedváb u vrkoči... To není hravý rozmar Tvůj, to nejsou vnady těla; to je Tvá čistá, dívčí ctnost, Tvá ženskost a Tvá upřímnost – to je Tvá duše celá! Co mne to vábí za Tebou, co mne to stále volá?... Proč blízkosti Tvé ovzduší vždy myšlenky mé rozruší do čarovného kola?... 22 To nejsou malé nožky Tvé, ni poupata Tvé hrudi, to postavy Tvé není vzrůst, ni zvoneček Tvých drobných úst – co ve mně touhu budí! To pilné Tvoje ručky jsou, vždy zaměstnáním jaté, to je Tvá mírnost, dobrota, Tvá ideálnost života – a Tvoje srdce zlaté!
SLIB.
Tak jsem si vzdáleni – a přec tak blízko myšlenky naše touha spojuje, a s výšin vysněných už k nám tak nízko květ blaha rajského se schyluje, že stačilo by – vztáhnout ruku jen, by navždy pro oba byl zachycen! A přece ještě bojuji a váhám, a ruka má se plaše táhne zpět, přec dáti Tobě za věno se zdráhám svůj chudý krb, svůj malý, skromný svět... Zda v jeho šeru šťastna býti může Tvá láska ohnivá, Ty krásná růže; zda novému tam zvykneš domovu, necítíc pro svá křídla okovů?... Ne, já Tě nezval ke dnům odříkání: Ty sama jdeš v můj nehostinný kout! 23 Však, mohu do zkázy Tě uvrhnout, když moje svědomí se tomu brání? Zda novou výtkou svoji bědu stížím?... Neboj se, dítě, já Ti neublížím! Co počít mám? Mne odzbrojuje zcela Tvá něžná oddanost a důvěra, Tvá láska vroucí, pro kterou bys chtěla spíš nésti se mnou muka veškera, než odtrhnouti od mne s pohanou tu ruku svou, mi navždy podanou! Již nelze zpátky, nadarmo se bráním, když sama volíš, všecko podstoupit, i trnů získat ubledlým svým skráním – a jen mě za to spasit, vykoupit! Ty zapomínáš minulost mou temnou, Ty věříš v jasnou budoucnost jen se mnou, Tvá strašná odvaha mi zjevila, že beze mne bys raděj nežila... Ó, anděle, co já Ti zjevím za to svým citem vzbouřeným a bláhovým? Že miluji tě tolik, odpovím, jak nikoho, jejž nosí země tato! Jen s úctou posvátnou se k Tobě blížím – – neboj se, dítě, já Ti neublížím! Jsi vítězkou – ó, rád se Tobě vzdávám, vždyť milost Tvá mi není porážkou... Však minulý svůj život oplakávám, že chyby jeho byly překážkou, pro něž tak dlouho, ku tvé bolesti, jsem nedovedl věřit ve štěstí... Ó, nyní věřím, znova věřím v nebe 24 a líbám milosrdnou ruku Tvou, ó, teď juž nikdy neopustím Tebe a vždy tam půjdu, kam Tvé kroky jdou! Snad na mém čele polibek Tvé lásky přec jednou vyhladí vše smutné vrásky, snad výčitek mých tíhu neblahou zapudí doba klidnou rozvahou... Jsem u bran ráje, cesta má jest jasna, rád na ni vstoupím, touže po činu, dál po ní půjdu – však spíš zahynu, než abys Ty v ní neměla být šťastna! S pokorným srdcem na tvou krásu vzhlížím: neboj se, dítě, já Ti neublížím!
PÍSEŇ SVATEBNÍ.
Jsme svoji tak, že nemůžeme býti svými už víc! Vše jsme si řekli, co hruď naše cítí, co naše srdce chtěla sobě říc’... Dej ruku mi, ať cokoli se stane – rád dám Ti svou! Hvězdička lásky na cestu nám plane, ta ochrání nás před závistí zlou... Ta hvězda lásky značí naše ráno v den svatební: kéž neuhasne dřív, až dokonáno v náš večer bude písní pohřební... 25
DÝM.
Po jarech mladosti, po snech a květech, v pozdních Tě, růže má, opěvám letech, v pouti se omeškav, pílím teď víc, abys, než dokonám, věděla jistě, že jsem Tě miloval vroucně a čistě, ač jsem to po leta neuměl říc’... Jiní mě předešli – chtělo tak nebe! – spatřili krásu Tvou, seznali Tebe, mnohý Tě zaujal, ohniv a mlád – – Viď, ještě kolikrát, byť i jen maně zavzdychneš potají, vzpomeneš na ně, kdo Tě z nich nejvíce měl rád?... Přej si jim vzpomínku do tiché dáli! Z těch slastných požárů, které kdys plály v ňadrech Tvých svatyni – vlá to jen dým... Že se z těch vzpomínek vrátíš zas ke mně, že mne zas odprosíš, zulíbáš jemně – ženo má, to já už vím!
NÁVRAT.
Nebe tak vysoko, země tak nízko, cit je tak hluboko, láska tak blízko! 26 Mládí ruch bouřlivý klidu mi nedal, toužil jsem po štěstí, všady je hledal. V dálku mne volalo z tajemných skrýší, slávy mne přeludem lákalo k výši. Šel jsem, jak zmámený, za stopou skvělou, a zatím utratil mladost svou celou... Chtěl jsem až k výsostem – letěl tam darmo, zklamán se navracím v pozemské jarmo. Ty hvězdy na nebi s čarovným leskem, chladně se jiskřily nad mojím steskem. Vracím se do prachu, v malý svět lidí, všední jen obzory stezka má vidí. Duch můj se rozžehnal s orlími křídly, nízko, jak chocholouš na hrudě sídlí. Nyní v mém životě vše je tak prosté, má touha uhasla, a klid můj roste. Štěstí já nalezl, kvetlo tak nízko: k Tobě, můj anděle, měl jsem tak blízko!
VYZNÁNÍ.
Má ženo drahá, bojím se to říc’, však láska vždycky vyznání se bojí: čím jsi mi blíž a čím jsi déle mojí – tím miluji Tě víc! 27 Vše splnila jsi, co jsem očekával, ba tisíckrát je dávno předstižen ten plachý, krásný, zlatokřídlý sen, jenž po leta se o Tobě mi zdával! Tvá oddanost a Tvoje dobrota mi pomoc nesou v denních klopot boje, a jak dvě slunka hřejou oči Tvoje v můj podzim života... Však jsi-li pro mne kvítkem poesie – i Tebe odmění slast nejvyšší, až to Tvé srdce samo uslyší, že pod ním jiné, malé srdce bije... Ó, promiň mi, když s citem horečným Tvou ruku líbám, na vše odevzdanou; ó, nebraň, když mé slzy na ni kanou – – vždyť nejsem nevděčným!
OTÁZKY.
Smutné a trpké otázky v samotě já jsem míval. Umře můj život bez lásky? Zůstane, jakým býval? Půjdu vždy jenom se sny spat, krutě z nich buzen ráno? Bude mé srdce milovat? A bude milováno? 28 Vzplane i pro mě ženy zra, tak jako hvězda jasná? A když ji najdu: zda-li pak bude i se mnou šťastna? Tak jsem se stokrát jindy ptal a bez odvěti soužil... Až konečně mi osud dal vše, co jsem poznat toužil! Dnes dětinsky se neptám juž, a bolest má je zticha. Jdu světem dál jak pevný muž, a v sen můj jaro dýchá... A neprocitám bez lásky – neb zrak Tvůj na mne hledí a na všecky mé otázky je sladkou odpovědí!
IDYLLA V ZIMĚ.
Hle, v údolí je všecko zasněženo, a hustá mlha padla do strání... Zda láska před zimou nás ochrání? Jak je Ti v srdci, moje plachá ženo? Tam venku vichr vzteká se a blázní, a niva trne v mrazu lednovém – však nám tu blaze doma pod krovem a v jizbě máme teplo, jako v lázni... Vijúúú – fifúúú – jak Meluzina kvílí! I ať si kvílí! Házím na oheň klest borovou – již plá jak pochodeň – – a smutný pláč hned pozbývá své síly... 29 Tam venku syčí vzduchem chumelice, doklapal v lese Kokrháčův mlýn, a řeka pod ním ztuhla jako cín: jen můstek značí cestu do vesnice. A zde já hledím, jak Tvá ruka šije na dětskou čapku zdobná poupata – – a duše má je tolik bohata modlitbou míru, květem poesie! Zde každá chvilka pro mne půvab chová, již po Tvém boku šťastně trávit smím, z mé lulky volně stoupá modrý dým, a z krbu dýchá vůně jalovcová... Pes někdy škrábe na zamčené dvéře, slyšíme nahlas tikat hodiny – však v duchu zříme obraz rodiny, a snění naše k polibkům se béře – – – Ó, nechať venku vše jest zasněženo, ať mlha padá v dol i do strání: nás anděl lásky jistě ochrání! Pojď, dej mi ruku, moje zlatá ženo!
PÍSEŇ.
Jak milovali jsme se v den svého spojení: tak milujem’ se dosud, a sebe trpčí osud 30 tím citem neotřese a nic v něm nezmění... Uvadne naše mládí, mé dřív, Tvé později; však ze dnešního květu přec lístek zůstane tu – a ten budem’ mít rádi tím víc a vroucněji! Až podzim ve své mlze nám dýchne do tváří: přec upomínka lásky vyhladí na nich vrásky a vezme z očí slze a zrak nám ozáří! A klidně budem’ snívat o mládí uvadlém, když naší lásky kvítek z pohledů našich dítek zpět bude se k nám dívat nejčistším zrcadlem...
BOHATSTVÍ CHUDÝCH.
Jak často hněvně mysl má se trudí, že z čisté lásky šla jsi za muže, jenž nic Ti darem dáti nemůže, než jen tu bouři neklidné své hrudi, 31 než jen tu starost, plnou odříkání, jež retům jeho usmívat se brání – když jsme tak chudi! Co den se vrásky kladou na mé čelo, že není tak, jak snil jsem bláhově, když nemáš chvíle ku své pohově v tom hnízdečku, jež rájem být ti mělo; když musíš pracovat až do únavy, bys uhájila život, chléb i zdraví – ač moje srdce jinak tomu chtělo! A přece, drahá, denně vidím žasna, jak žiješ oddaně ten osud náš! Proč za svízelů nereptáš? Proč líce Tvá jest úsměvem tak jasna, a píseň Tvoje každičkého rána mi zjevuje, že’s dosud milována a že jsi šťastna...? O, vím, co příčinou: toť požehnání, jež nebe dalo svazku našemu! Tam nad kolébku, k děcku milému tak často láska naše hlavy sklání – a pocit radosti nám chvěje hrudí, že jsme tak bohati, že nejsme chudi, a Bůh že splnil všecka naše přání! 32
PO LETECH.
Ráno je chladné, všade podzim jest, odlétli práci, ticho kolem cest. Od vody v lukách mlha k lesu plove, hustá a bílá, jako smetana, a s role jako v přízi pohádkové pavučin září vlákna smotaná... Naposled slunko jasným paprskem zalévá hrudy, líbá stydlou zem, však od severu smrti dech již vane – a v něm ty háje, pestře malované, i stráně, v nichž se brslen červená, i řeka v parách, stříbrem zbarvená, jakoby teskně k slunci volaly: Ó, slyš, ó, hleď! – proč teprv nyní jsme se shledaly, proč teprv teď?... Ráno je chladné, všade podzim již – neboj se, drahá, přitul jen se blíž! Jsme svoji... Po letech! A známým hájem jdem, ruku v ruce, navždy spojeni... Ó, jak byl krásný, když nás vítal májem – a kterak nyní spustl v jeseni! Tenkrát se v kouzlu jarní touhy chvěl, střemcha v něm kvetla, slavík lásku pěl – a dnes, kdy znova loubím jeho jdeme, hnízda jsou prázdna, větve trčí němé, jen z rokle ozývá se pláč a šum, a naše myšlenky jsou plny dum... 33 Květ uvadl, a listy spadaly, má družko, hleď! – proč teprv nyní jsme se shledali, proč teprv teď?... Ráno je chladné, všude podzim jest, zas krouží havran mlhou lesních cest... A moje horké, ustarané čelo jak černý stín zas výtka oblétla, proč se mi tolik Tvého jara chtělo, když mladost má již dávno dokvetla; proč sebe v čas jsem neokřikl: stůj! – leč k svému připoutal jsem osud Tvůj... Ó, pozdě již v mé rozhárané hrudi čarovným hlasem svědomí se budí, ó, pozdě dnes se budoucnosti ptám, nač v minulosti měl jsem pomnět sám! Květ uvadl, a listy spadaly, má družko, hleď! – proč teprv nyní jsme se shledali, proč teprv teď?... Ráno je chladné, všade podzim již – usměj se přece, pověz, proč se chvíš?... Tvá ňadra dmou se, plna nepokoje, a rosa zalila Tvůj sladký zrak: co se Ti stalo, drahé dítě moje, že’s umlkla a že Jsi smutna tak?... Viď, ubohá, Ty jistě vzpomínáš, jak na leta se přerval svazek náš zde, v tomto háji za jarního rána; jak pýchou Tvou tu znikla ušlapána 34 všecka má naděj, o které jsem snil a mně jen úděl zavržených zbyl... Ach, Tvoje rty mi tenkrát nedaly ni odpověď... Však Bůh chtěl jinak: my se shledali až teprv teď! Ráno je chladné, všade podzim jest – van jeho dotkl se i našich cest... A s bolestí se ohlédáme plaše, v uprchlou dálku nenavratných dob: ta jara, léta mohla býti naše, ta nemusila zapadnouti v hrob! A přece znikla, jako přeludem, a nikdy se jim těšit nebudem! Teď slunci našemu již jeseň brání, teď jest už pro nás pozdě k horování, když srdce naše radou bludných let si nemohla tak dlouho rozumět! I nám již mlha obzor zahalí ve smutnou šeď... Proč teprv nyní jsme se shledali, proč teprv teď?... Ráno je chladné, všade podzim již – doufej, má růže, přec jdem jaru blíž! Ne jaru tomu, v kterém vášně planou a které slastí opojných si ždá leč jaru s láskou na vše odevzdanou, jež nad zápasy duhou smíru plá, jež hřeje sluncem jasné pohody i v jeseni a smutku přírody! 35 A toto jaro v naše pozdní léta jak vlídný pozdrav nadzemského světa sám Bůh nám seslal, když se ujistil, že ohněm zkoušek svých nás očistil... Nám bouře mládí blaha nedaly, ó, družko, hleď! – my všecko našli, co jsme hledali, až teprv teď!
V BOLESTI.
Jde večer můj, a stíny vždy blíž se schylují – ach, pozdě já Tě poznal, pozdě Tě miluji! Ty’s dosud ve svém jitru, Tvé přijde poledne – však na můj obzor záhy juž noc si přisedne. A přec mne máš tak ráda, a slunka zraků Tvých zas od mne zaplašují tmu stínů večerních. Leč já se chvěji bolem při každém pomnění, že až mé oči shasnou, Tvůj ples se promění... 36 Ne, nedbej na mou bolest, sni dál, jak v pohádce, vždyť toho Tvého snění jen bude na krátce... Ó, proč mi slze stíráš, proč mluvíš o štěstí...? Ty cítíš, co je lásky – i v té mé bolesti!
U KOLÉBKY.
Ach, modré oči mého synka, jak rád se do vás pohroužím! Vy mladosti jste upomínka, já k ní se u vás roztoužím! Tak jako vás má žena milá v sen líbezný teď uhýčká: tak před lety mne konejšila má dobrá, zlatá matička! Tak otec můj se jednou díval v mých očí jasné hvězdičky a kolébavku u mne zpíval, když byl jsem ještě maličký... Však vyrostl jsem, jako jiní, a nezůstal tu v světě sám: hle, také já jsem otcem nyní a rozmilého syna mám! 37 A líbám jeho rtíky rudé a stlávám jeho postýlku a přemítám: co z tebe bude, až dospěješ, můj andílku...? A tajím dech, když blaze spinká, snů zlatokřídlých váben hrou – až modré oči mého synka zas v úsměvu se otevrou! 38
Z PŘÍRODY.
PŘÁNÍ.
Ó, jak je blaho, sníti na ozářené mýti a zírat v černý les; mech cítit pod svou hlavou a dívat se, jak plavou obláčky do nebes... Jak sladko, spřádat dumu zde v tišinách i v šumu a stihat ptáků let; jen oddat se té kráse, jež vůkol rozvírá se – a zapomenout svět! Kéž toužícímu snílku jen chvilku, jenom chvilku zde možno spočinout; a s oblaky tam výše svá křídla spojit tiše – a v dech se rozplynout! 39
JESEŇ.
Zlehýnka v očích mlhou zadýcháno vyplulo z lesů zářijové ráno, duhovou rosou lada pokropuje, blankytným vzduchem babí léto snuje. Sta bílých vláken zachytlo se v polích, růžovým plamem z palouků již holých naháček vyšlehl, a z pýru v nivě pasácké ohně zadýmaly sivě... Než příroda se v spánek ukolíbá – čarovná víla na oči ji líbá a ňadra její láskou hřeje sladkou tak, jakby dítě mazlilo se s matkou! Jeseň to dýchla, plná poesie: ovocnou vůni šerem zahrad sije, oříšky střásá, šustí zralým chmelem a hrozny modrým ojiňuje pelem. Jeseň to přišla, s usměvavou lící, tak líbezná a sluncem hárající, že kře i stromy barví do bohata nádhernou prškou rumělky a zlata. Jeseň to kráčí s kvítkem hořce v dlani – a já se dívám ustrnulý za ní, kde bytost její tolik vnady vzala, že chocholouše k písním rozplesala...? 40 A přec ta krása podzimního kraje snem tajemným, jak mlhou zastřena je, jak úzkost by ji zasmušila němá, že plá jen dnes – však zítra život nemá! Ó, jeseni, proč na tvé líci svěží i těžká slza odříkání leží; proč bázeň skryta ve tvých očí lesku?... To „proč“ já tuším, soudruh tvého stesku! Svůj rozpuk nemáš, ozvuk jsi jen léta, v hluš dozníváš, jak zakřiknutá věta rtů krásnějších – jež zavrou se a zmizí, když drsně umlčel je příkaz cizí! Zrozena v slunci – neskončíš v něm pouti, v žal tvého stáří bude vichr douti, a bílá smrt ti vstane před očima – ach, zahyneš, až obejme tě zima!
KDYŽ VŠECKO KVETE A ZPÍVÁ.
Jakby se kraje dotekla vidina štěstí lepá – zima se náhle ulekla, k odletu křídly třepá, led puká s jezer, pláče sníh, pupence raší na větvích: jaro nám na dvéře klepá... 41 Zahrady a lesy i kde jaký lán – vše mu otevírá náruč dokořán, kvete opět jíva, skřivan zase zpívá, líbezně jak dívčí oko blankyt se k nám dívá! Teplem se třese jasný vzduch, slunce kam úsměv hází, divokých šplouchá kachen ruch rybníkům kolem hrází. Z mechu se v hájích vypnuly stříbrné zvonky bledulí: jaro nám do dvéří vchází... Rozmilý ty zjeve, touho tisíců, co svět na tě čekal dlouhých měsíců – slyš, jak tone v plese, že mu dlaň tvá nese haluz míru kočičkovou s heslem: Radujte se! Kde jaký stařec, vyhřívá na slunci bedra chromá, veselý nápěv zachvívá babičkám zase rtoma; vlašťovky táhnou v rodný kraj, na křídlech nesou štěstí – aj! – jaro je u nás již doma! Všady je ho plno celém okrsku, všade blaží krásou zlatých paprsků, 42 na skal prsa holá drn a květy volá – nic tu vzdorem jeho smíchu dlouho neodolá... Dubnových pršek vlahý zdroj opájí mladou zemi, ve křoví hledá dětí roj fialky pod větvemi, vrbových píšťal prostý zvuk trilkuje prvně tichem luk, – jaro je! – zní ústy všemi! Dějou se to čáry, dějou zajisté – znova šumí háje, prv tak bezlisté, opět jako v loni višně korou voní, plno zas je v sadech poupat na každé jabloni! Od noci hlahol slavíka zvoní až pozdě k ránu, děvuškám k srdci proniká v nejsladších tužeb schránu, polibkem dýchá spícím v ret, do snů jim sype růží květ, rájů jim odmyká bránu... Procitnou tak blaze, okny patří ven – bože, je to pravda, nebo pouhý sen? S fábory a chvojí „máje“ venku stojí – každý hoch je vsadil darem pro milenku svoji! 43 Všech už se ňader dotekla rozkošná doba květu, všady se zima ulekla, odevšad prchá v letu: bláhový snílku, zda ty sám chmurným se oddáš vidinám ve chvíli božského vznětu...? Rychle, dokud zápal věnem je ti dán otevři též náruč jaru dokořán, zapuď s čela vrásky a pěj bez otázky, jestli se to líbí komu – zlatou píseň lásky!
NA SLATINĚ.
Nelze dále. Z kapradin a klečí stezka náhle ztratila se v močál; pes tvůj stanul, větře nebezpečí – čas již, brachu, abys návrat počal! Kam’s to zabloudil? Zde není lidí, ztad ni hlásku neozve se kolem, pláň jen táhlou oko tvoje vidí na šumavském vrchovisku holém... Kraj to prázdný, koutek beze jména, darmo pátráš aspoň po květině – 44 jenom voda, divně zabarvená rozlita je v jamách po slatině. Z hloubi tůní šáchory a sítí nad povrch se kypře vysouvají, pod jich trsy bublin perle svítí a jak duhou v záři slunce hrají... A jak časem lehký větřík vane, vody zčeří, vlnkou po nich těká: v šíř i dál jak okno malované bludná slať se třpytí do daleka! Tichost hrobu zdá se viset na ní, smutkem pouště mlčí její pláně – sem jen skonat šel by do ústraní jelen štvaný, cítě kuli v ráně... Tesklivo tu, až se srdce chvěje, v němé hrůze samota zde vládne, všady pouze rmutný močál zeje, ostřic les a pod ním bahno zrádné. Na kaluži, zrovna před tvou nohou smutně plave motýl utopený – – zahynul tu, marně pod oblohou hledav cíle pro směr vytoužený! Vánek zvolna odhání ho v močál v klané vodě travou nad ním vrtí – vrať se nazpět, odkud’s cestu počal, nech jej spáti! – je to symbol smrti... 45
OBLAKA.
Oblaka bílá se zlatými kraji po nebi plovou lehce, jako dým, a jejich stíny jako vlny hrají v zeleném háji mezi březovím. Jak ptáky oblohou je vítr nese, a často zmizí slunce za nimi: tu z nenadání chlad zavane v lese, jakby se vracel z jara do zimy... Do smavých strání šero převalí se, jakoby clonu spustil najednou, paseka v dolu sesmutní a stmí se, a něžné břízy v jasu poblednou... Však za soumrakem šlehne příval světla a do široka les kol zalije, že každá větev zdá se, jak by kvetla, a každý peň je čist jak lilije! Tu píseň svoji, neskončenou ještě, kos na výsluní rázem obnoví a vesel skáče v jasných kapkách deště, jež mlázím střásá větřík májový! A vzduch zas plá a zlatým prachem hoří, a obloha je modrá, bezmraká, a v hloubi jejich výsostí jak v moři beze stop hasnou bílá oblaka... 46
ZDÁNÍ.
Prvně zlatým úsměvem slunko líbá mrtvou zem. Jeho mírný, něžný svit jakby se bál promluvit. Ostýchá se ještě hřát, budit ze sna, co chce spát... Jen se třese, jen se chví, holým stromům do větví. Jen jak lampa klidně plá na vod ňadra utuhlá. A přec, kam kol zablýskne – radost pod ním zavýskne! Háj se pod ním zastkvívá, strnad pod ním zazpívá. Sníh je pod ním jasnější, svět je pod ním krásnější. Zdá se řece sladký sen, že zas proudí z ledů ven... Zdá se skalám po chlumech, že zas na nich voní mech... A té zemi zakleté zdá se, že zas pokvete! 47
POD SNĚHEM.
I. I.
 Ulehl nářek vichrů podzimních, odlétly vrány, pramen v rokli stich’, zmizely cesty – zasypal je sníh! Přišel tak náhle, mimo nadání, celou noc padal do niv, do strání, by měla zima měkké vyspání... Kraj, včera holý, chvěl se v ostychu, sníh dal mu roucho plné přepychu – do rána procit’ v bílém kožichu! Ale v té kráse zimní lakota zdusila všade stopu života: smrt je kol, hrůza, poušť a samota! Sám tady stojíš... V pláni sněhové valí se mlhy, jako duchové – a kolem ticho... Ticho hrobové. II. II.
 Šedivá mlha kouří u lesa, nizounko visí kalná nebesa, div jejich klenba na zem neklesá... Dole vše bílo v celém okolí, z obzoru řadem pouze topoly vztyčují tmavě zřidlé chocholy. 48 Pod nimi cesta mizí v závěji – však není tknuta ani šlépějí, a zvonky saní nad ní neznějí... Zapadla kolej, ztracen mostu sled, sníh, všade sníh jen bílou pěnu zved’, a země pod ním utuhla jak led. Mrtvo a prázdno, až to zaleká, neslyšet hlásku z blízka, z daleka, nevidět ptáčka ani člověka... III. III.
 Jenom když mlha nebe odkryje – do pláně šikmo úsvit rozlije vybledlé slunce jako hostie... A v této skoupé chvilce radosti po sněhu všade třpyt se rozhostí, až bolí oči od té bělosti! Tu náhle kraj má divnou okrasu, tu šírá závěj, plna úžasu svítí se v slunci jako z atlasu! Však pouze mžik – neb mlha zastírá poznovu nebe, lampu zavírá – a dole v sněhu záře umírá. Pak šerý večer bez luny a hvězd smutně se dívá do zapadlých cest – jen zem se bělá – nebe temno jest. 49
LETNÍ VZPOMÍNKA.
Zas kvete vřes... Paseka celá jakby zrůžověla, a šídlo modravé i zlatá včela jsou na ní hosty dnes! Zas kvete vřes... Je ho tu plno dokola jak moře, až tam, kde sedlák první brázdu oře a kde již končí les. Zas kvete vřes... Lán za lesem již oloupen je klasů – ale zde v srpnu tisíc malých hlasů jásavý hraje ples! Zas kvete vřes... Pod jeho trsy cvrček hude svoji, ve slunku nad ním motýli se rojí a krouží do nebes! Zas kvete vřes... V líbezném běhu hvizdne nad ním srnka medák v něm bzučí, kobylka v něm drnká – jen já tu ztajil hles... Zas kvete vřes... Ó, vílo má, když prvně jsme tu sami, chceš se mnou těkat jeho pěšinami? Smím zlíbat v něm Tě dnes...? 50 Ať kvete vřes! V to bludiště, v těch kvítků bujnou tíseň dnes přišla se mnou láska, radost, píseň; což nevítá jich les...? Ať kvete vřes! Ať kvete jen a blahem růžovatí! Když přeje nebe nám a všichni svatí – pojď, milujme se dnes!
ZÁPAD.
Bělavé a šedé vápencové skály rostou jako hradba nad ponurý les; dole, pod jich srázem pasák oheň pálí, v podvečerním tichu štěká chvíli pes... Kouř se valí vzhůru a jak mlha splývá modravými kruhy na úbočí skal, zachytil jej vítr a kol rozechvívá vůni, kterou plamen smolné chvoji vzal. Hvozdy teskně šumí. Za jich tmavou stěnou rozhořel se západ... Slunce naposled ozlacuje skálu, dýmem začerněnou, z které jako jizva zeje uprostřed otvor úzké sluje, a která se zvedá nejvýš nade stromy hlavou kamennou... Na balvany strmé kavek roj tam sedá – večer na tu skálu vždy si vzpomenou! Viz ty černé ptáky, kterak tamo krouží! 51 Přibývá jich stále jako mračna víc, vracejí se z dálky, ve svůj domov touží, hlasným křikem chtějí pozdrav svůj mu říc! Radostně tam víří nad skalnými sídly, hledají si v děrách místa ke spánku, bouřně třepetají nesčetnými křídly, která ozařuje plápol červánků... V tom uhaslo slunce! Skála potemněla. Kavky spí juž, tichnou, z lesů vane chlad. Cítíš, jak tvá bytost náhle osaměla, dlouho ještě s touhou patříš na západ...
V PRVNÍM SLUNCI.
Umřela zima, přišlo jaro znova a tklo se všech – i srdce básníkova! A starý snílek zahodil svou knihu a ven šel vítat jasné slunce jihu, ven, do polí a do lesů a strání, kde jako z jantaru se žlutal dřín, kde potok hlučel ve březnovém tání a novou hudbou rozklapal se mlýn... Byl den tak vlahý, jakých v březnu málo, až do prsou to sladké jaro hřálo, a starý zpěvák, touhu v duši cítě, pil jeho dech, jak uzdravené dítě, a naslouchal, jak šumělo to z lesa, po kterém zlehka teplý vítr vál, i stihal zrakem skřivánka, jak plesá, nad polem krouže výš a dál... 52 Tu zjihlo to i v básníkově hrudi, on cítil zas, jak píseň se tam budí, jak jejím křídlům navrací se mladost a ruch a vzlet a nadšení a radost – – a tak mu bylo, jak té šťastné zemi, když rozplynou se na ní závěje, a šerem háje, mezi haluzemi se první slunce na ni usměje!
ZAPADLOU STOPOU.
Jak do kraje se dívá nyní truchle ta všemi hosty opuštěná Chuchle, když leden zmrazil její hlubiny... Sám tudy bloudím, snílek jediný. Ještě sen léta hrá mi před očima, však do líce vlá odevšad jen zima, a těžko pro slze mi prohlédnout, než najdu v háji drahý, známý kout... Zakrylo jíní větvic nad ním střechu, a závěj dřímá na umrzlém mechu, jenž růži mé byl v létě pohovou: dnes tady zřím jen hrobku ledovou. Nejsou zde ústka, jež se na mě smála, není zde ručka, jež mne blaze hřála, nejsou zde slunka zraků zářivých – sníh jen tu leží, samý sníh a sníh... 53 Přec tady hledám i v tom hrobě bílém památku jednu, jež mi byla cílem, a cítím vděk i radost vítěznou, když tužby mé ji v posled naleznou! Na prsa země sáhám sněhu clonou, mateří doušku dobývám s nich vonnou a ke rtu tisknu sladkým odkazem, co chráněno tu zbylo před mrazem... A myslím při tom, dívko roztomilá, jak bych Tě zlíbal, kdybys tady byla, jak bych se neptal, zda-li budu smět – když měl bych v obětí Tvůj sličný květ!
NA PRŮSEKU.
Jaro dýchlo plno vděku v zádumčivý les, jasným vzduchem na průseku krouží první motýl dnes. Na cestě, jež vláhou deště svítí zalita, z vlhké hlíny vidět ještě koleje i kopyta. Ráno tudy pošta jela, trubkou zvučel háj – teď je vůkol pusto zcela, samota a tichý ráj... Slunce plá již plno síly holým stromovím, kukačka se ozve chvílí z mýtě hlasem kovovým. 54 Syrová a smolná vůně nasycuje vzduch; nad úžinou lesní tůně víří hejna zlatých much... U skal vrší mladé břízy cudnou svoji běl, sladká manna jarní mízy slzou kane z jejich těl... Páví oko na nich pije a kam odlétá – pel a úsměv poesie nese odtud do světa!
ZIMNÍ KRAJINA.
Lednová zima od severu šlehla, a jejím dechem, ostrým jako jehla, sníh na oupadech ztuhl v bílou hráz. Je mráz, je krutý mráz!... Formanské vozy skřípou na silnici, v kouřící páře tone obrys koní, však rolničky jim na postroji zvoní a neutichnou dřív, až před vesnicí, kde vůz i pán i potah svorně stanou – když kočové se staví na zavdanou... Leč za vsí, v dáli, v polních samotách, kraj dřímá v tichu, jako v mrákotách. Tam bytost lidská cítí se tak sama, ni zvuku – sníh jen křupe pod nohama, 55 a břitký vítr duje do očí, kam unavený zrak se otočí... Tam zem i nebe v šedé mlze splývá, vše pohltila zima ve svůj klín – jen u cest alej černých štěpů kývá... Les na obzoru tmí se jako stín. Hle, z hájovny tam, dopol zapadané, dým stoupá vzhůru kroužkem modravým... A slunce v něm jak velký rubín plane nad bílou plání okem krvavým!
U LESA V BŘEZNU.
Ještě lze vidět až do srdce háje větvemi stromů bezlistých, ještě tam dřímá v rokli sníh, který snad sejde až idyllou máje, ale zde na svahu k polední straně žloutne již ve skalách mochna tak raně, a v dolu potok, sepjatý ledem, prolomil náhle okovy: divoce bouří a na břehu hnědém šplouná až po kraj vrboví... Včera to nebylo – rci ale dnes – je-li to před tebou ten samý les? Ještě lze vidět až do jeho hloubi ryšavým listem zapadlé, 56 ještě tam v mýtin zrcadle podzimní šaty má habří a doubí, ale kol na hlavách jilmů a buků raší už záplava červených puků, a dole z mechu prvně se bělá panenský kalich sněženky – jakoby příroda předhonit chtěla nejkrasší jara myšlenky! Včera to nebylo – rci ale dnes – je-li to před tebou ten samý les? Ještě lze vidět až do jeho klína v rozsochy křovin, prázdné hnizd – ale juž kos tam zkouší hvizd, zda-li ho od lonska nezapomíná, a šerá pěnice ve slunné stráni najednou dala se do cvrlikání, neboť jí s nebes nadšení jasné poprvé kmitlo do zraku, a ona touží zas po lásce šťastné v závrati sladkých rozpaků... Včera to nebylo – rci ale dnes – je-li to před tebou ten samý les? Ještě lze vidět až do srdce háje v zarostlé mlázím paseky, ale juž vniká bezděky i do jich okénka tušení máje, vše tam chce na světlo z chladu a šera, vše jinou barvu má, než ještě včera, 57 a v holých prutů spletitou tíseň znova se vrací květ i vzrůst, nebo v nich poprvé zazněla píseň – radostná píseň z lidských úst! Včera to nebylo – rci ale dnes – je-li to před tebou ten samý les? Ještě lze vidět až do jeho hloubi na cesty, zvlhlé noční mhou – ale juž po nich dívky jdou natrhat kočiček v jívovém loubí, a jejich zpěvánka, prostá a milá, z průseku najednou zahlaholila, stříbrným zvonkem po celém lese do skal a strání vzlétajíc – jako ten skřivánek, an se z niv nese výše a výše slunku vstříc! Včera to nebylo – rci ale dnes – je-li to před tebou ten samý les? Slyšíš tu zpěvánku, dětskou a svěží, a je tak blaze v prsou tvých, jakoby roztál onen sníh, který ti na nich už od zimy leží; kraj tone před tebou jakoby v mlze, a ze tvých očí ven řinou se slze, nebo ti praví píseň ta stará, co včera nebylo, že bude dnes: že zase okřeješ polibkem jara, jako ten smutný, bezlistý les!... 58
ZIMNÍ SLUNCE.
Zima stojí u lesa, jako bledá víla: šediva jsou nebesa, celá zem je bíla. Jak by strnul se všech stran, kraj se nehne ruchem, jenom černá křídla vran šumí zlehka vzduchem. Ze závěje trčí ven ojíněné keře, sníh je vůkol prokřížen bludnou stopou zvěře. V mlhách jako hostie šeří slunko s nebe, záře mdlá, již rozlije, nehřeje, leč zebe... Je to slunko nevlídné, květům jara cizí, jedva do niv nahlídne, již zas oku mizí. Nemá ve svých paprscích tepla ani lesku, je tak bílo, jako sníh, samo plno stesku... Teprv, když se nachýlí k večernímu spánku, zkrvaví se na chvíli, zaplá do červánků. Zatřpytí se v oknech chat, na zamrzlé řece: ve hrob zimy, než jde spat – hodí růži přece!
LÉTO.
Sen jara odletěl, a ze střevíčků děcka již země vyklouzla a v pannu odrůstá – hle, v růže rozvíjí se krása její všecka, neb léto rozkošné ji dechlo na ústa! Zas listnatým chocholem se v lesích duby plní, a vrkot doupnáka z jich korun zaznívá, zas moře obilná se větrem v lánech vlní, 59 a s nebes modro plá, div oči neoslní, kam červen vítězný svou záři rozlívá... Pruh mezí osypán je kypře douškou vonnou, a šípky v úvozech zas rudý mají květ, a role v chrpoví a vlčím máku tonou, a na sta skřivanů je slyšet z výšky pět – – ó, sladko tušiti, co každý z nich si hvízdá: že čeká rodinu tam dole v klínu hnízda, kdes v jamce pod mezí, kde věrná samička mu hlídá, vyhřívá a chrání vajíčka... Co vůně ve vzduchu, kdy z rána slunce vstává a květin poupata svým žehem otevírá! Co rosných démantů se nivou rozblýskává, kam zrak tvůj okouzlen se v snění upírá! Je vábno zahledět se v zelený rám polí, kde žito vymetá své první klasy ven, je rozkoš, zatoulat se k lukám do údolí, kde sečou trávu již, kde bílí táhnou voli již prvý sena vůz, jenž po vrch nakupen... A v horku rostoucím jak poledne se blíží – hlas hudby podivné se vzmáhá po zemi, hned piští diskantem, hned v basů hloub se sníží, však stále, sterými se třese písněmi: to frčí kobylka, to cvrček s meze pěje, to čmelák bručivý se v pampelišce chvěje, a s bzukem v jeteli se honí roje včel – – ach, celý orkestr se krajem rozzvučel! Však ještě vábněji zve toulka šerým lesem kol tůní lesknavých, kde dřímá stín a chlad... Zde utiš srdce své, když nahlas bije plesem, zde léto živoucí tě potká, plno vnad! 60 Jde vstříc ti pěšinou, má lehké šaty bílé a klobouk slaměný a vranný pod ním vlas: zda, hochu, odoláš té čarující víle, kdy stane před tebou – u toužného cíle – a vlídně osloví tě drahý její hlas?... Jak jiskra ohnivá ti rozkoš zachví rukou, když hebkou stiskneš dlaň, a slova oněmí a vše kol utichne, jen vaše srdce tlukou a do dna prodchnuta se cítí růžemi – – – Ó, šťastní, přešťastní na širém božím světě, kdož jste si určeni: ó, milujte se v létě, než květu vašich snů se dotkne první mráz, než jeseň cizoty se vplíží mezi vás!
ČÁRY.
Zatokal tetřev na Brdech, k močálům vrací se sluka, zbělaly květem zahrady, zelení omládla luka: kam se teď zima poděla, kam její zloba a muka? V dešti a slunci dubnovém skála i poupě se puká, na kraji háje celý den žežulka toužebně kuká: půjdu tam za ní, musím jít, jaro mi na srdce ťuká! 61 Kdybych i nechtěl – musím tam, neznámá vede mne ruka, pod jejím slastným dotykem na křídlech vazba mi puká, zpívá mi v srdci zlatý pták, pryč je má zima i muka... Hřeje mne jaro slunkem svým jako ta zelená luka, a já vím dobře, kdo to jest, kdo mi to na srdce ťuká, už jsem ho lapil, už ho mám: milenko, je to tvá ruka!
V PROSINCI.
Chladným deštěm šumí to a zpívá jako v pláči po krajině holé, nad údolím hustá mlha splývá, v pláni zmoklá černají se role, a tam v háji šedých mračen hříva plouhá se až osyk haluzemi – všade smutno, na nebi i zemi. Hoj, tu náhle vichru divá jízda šlehne vzduchem, zavzteká se polem, s pustých zahrad vesničkám rve hnízda, řinčí v oknech, cloumá ploty kolem, a zas úpí, naříká a hvízdá, jakby štvána běsů perutěmi – všade zápas, na nebi i zemi! 62 A zas bouře tajemně a zrychla, jako vstala, jinam odletuje... Ale v kraji, jakby smrt sem dýchla, zoufale se život odmlčuje... Usnul vítr, hudba deště stichla, mráz jen sípí mezi kalužemi. Všade ticho, na nebi i zemi.
JARNÍ NEDĚLE.
Ráno je, a vítr svěží chladným dechem s pole běží, zbouzí lesy v šum; všecka země skví se v rose, jedva slunko vyhouplo se nad zamlžený chlum... Koroptev si tíkla v luhu – – perlatou je vidět duhu na osině trav; červánků plam na východě v rybníka se rozlil vodě jako zlatohlav! Jitřenka juž kvapem hasne, z bílé páry nebe jasné modře svítí ven, všade cítit po vůkoli hlinovatou vláhu rolí – bude krásný den... 63 Mír a ticho vzduchem pluje. Div to! nikdo nepracuje v širém lánu dnes! Prázdno, kam se oko dívá, jako v snění odpočívá role, sad i ves... Po cestách kol nehlomozí ani pluhy, ani vozy, mlýn dnes nemele... Za to v dálce zvony znějí hlasněji a líbezněji – je dnes neděle! Znějí plně, slavným ruchem, velebně se nese vzduchem každý jejich ráz... V daleké až zvoní kraje z malé vsi, jež ukryta je v tmavých lesů hráz. A jak v jitřním tichu bijí a vítěznou melodií zvučí dokola: ze samot i po dědině pantáty a hospodyně hlas jich vyvolá! V poli časnou dobou ranní po pěšinách venkovani do kostela jdou; skřivan vylét’ z teplé skrýše a je pozdravuje s výše něžnou písní svou... 64 Krajina, jež pusta byla, najednou se oživila, v roli stal se div: svěží barvy dívčích šatů houpají se v pestrém chvatu nad zelenem niv. Panenky to – na mou duši! – Bože, jak jim pěkně sluší malebný jich šat! Každá v rukou knížky nese a jen cestou zamihne se, nechtíc zameškat... K jedinému všechny cíli od domovských krbů pílí z dálky přes pole, a ten cíl juž vidět zblízka nad lesy, kde zlatem blýská kříž a kupole! Umlklo již zvonů znění, času není k prodlení – dívky zašly v háj... Pouze jedna z jejich řadu zpozdila se chvíli vzadu – líbezná, jak máj! Prostovlasá, v chudém kroji na pokraji lesa stojí, zapomněvši spěch; do šípkových keřů sahá – – v tom jí zavzněl výkřik blaha na úsměvných rtech! 65 Jarní vůně, jak se hnula, od země k ní zadychnula houští rozpletlou... A panenka bez okrasy – fialku z ní utrhla si prvně vykvetlou!
HOŘEC.
Ó, zvonku hořce, líbezný a smavý, jak srdce moje vždycky zaplesá, když vzpomínku mi pošleš, která praví: „Je čas, už kvetu – přijď k nám do lesa! –“ Tu lichotně, jak hebká dívčí ruka, předtucha vábná na čelo mi ťuká, že darmo nespatřím tvůj modrý květ, že štěstí moje vrátí se s ním zpět a blíže stanu u svých tužeb nebe – – i nechám všeho a jdu hledat tebe... To v srpnu bývá, nebo časně v září, kdy na pasekách růžovatí vřes, kdy slunce plamem stlumeným juž září na řidnoucí a zabarvený les; žaludů plny na dubech jsou číšky, a v lísek houšť se derou za oříšky vesnické děti s křikem veselým: k nim přidružit i já se osmělím, sám velké dítě, ale touhou jinou – tvé zvonky mít, než uvadnou a zhynou! 66 I prosmykám se ostružím a mlázím, a bludná stezka krok můj nezmate, až náhle s výšin do průseku scházím k dolince známé v mýti travnaté: zde v pozdní době hasnoucího léta ó, zvonku hořce, nejkrásněji zkvétá tvůj čtyrlist vzácný, barvy blankytné a pod kapkami rosy průsvitné tak usmívá se, jako žil by zcela, ba, jakby zem kol modré oči měla! A pro ty modré, živé oči země ni klopotných já nelituju cest, z jich pohledů se dívá radost ke mně, a píseň moje snoubena jim jest; když u jich vnady poklekávám nízko – tu srdce mé je přírodě tak blízko, že dýchat slyším jejich prsou dech, že rety její cítím na svých rtech – – a tenkrát věru vím to nejjistěji, žeť ona mou a že jsem básník její! Ó, kvítku hořce, musím tě mít, musím, i když tvá oblast je mi vzdálenou; ať pouti únavou i trny zkusím – vše nahradí mi sladkou odměnou tvůj něžný kalich, mocně čarující, on víru dá mi v srdce milující, on skonejší mou touhu vášnivou, když zoufám si pro lásku blouznivou, jež vysokostí zářivého cíle do prachu deptá mého klidu chvíle... 67 I chodím trhat modré vděky tvoje, jak za chlapectví jsem to činíval, kdy život ještě bez slzí a boje, pln půvabů se na mě usmíval; a když má ruka do snopku tě vije, rád zapomínám v dojmu poesie na nízký rod svůj, na svou chudobu, na svoji vlastní, drsnou podobu – a zřím jen ji, tu krásku bledých lící, již miluju, ač nesmím jí to říci... Co před ní jsem?... Druh mladosti jen známý, jenž hrával si s ní, ještě s maličkou, však dnes tu před ní – jako zjevem dámy – v rozpacích stávám se svou kytičkou... Zdaž ona zamyslí se nad tím kvítím, proč jí je přináším a co k ní cítím? Či hrstky jeho, málo umělé, jen přijímá, jak dary přítele a zříc jen krásu, která se v nich jeví, o kruté bouři v prsou mojich neví?... Ne, ona netuší, jak pro ni samu bolestný spor svých citů konejším, jak pro klid její vlastní srdce klamu lží chladnosti a mírem zevnějším – leč nadarmo! – neb vůle má se zmate, jak od ní zaslechnu jen slůvko zlaté, jak znova popatřím na její líc, když vlídně, s úsměvem mi vyjde vstříc – – i musím znova milovat ji, věda, že srdce mé si zakazovat nedá... 68 Ó, kvítku hořce, podzimní ty skvoste, kéž bez pohrom tě domů donesu! Zůstaň mi svěžím, ať má naděj roste, ať nebloudil jsem darmo do lesů! Vím, dobře vím o jedněch ručkách malých, jež rády přijmou blankytný tvůj kalich, znám jedny oči, v kterých je můj svět – a ty jsou modřejší i nad tvůj květ! – a z nich mi svitne celé teprv nebe, až darem lásky přinesu jim tebe!
U LOMU V LESE.
Daleko zůstala pole, daleko cesta i ves, je vidět lomy jen dole a kolem dokola les! Kladiva bouchají v lomu, rachotí kámen ze slují – a zde tak ticho je v lese, slyšíš, jak jíva se třese, jak časem v korunách stromů hrdličky dumně cukrují... Borovic vůně tu dýchá v úpalu horkého dne, pramen tu zvoní tak zticha, ostřicí jedva že hne... Nad mořem listí a chvoje 69 kouří se mlha lehýnká, vlnami prohřátých strání vlaje taj letního zrání – chvilkou jen z hluboké sloje skalníka tyč sem zacinká... Najednou v dýmu a blesku vybuchnul výstřelem lom – a zem se zachvěla v třesku, jako když udeří hrom! Balvany řítí se skalou, po stráních bouří ozvěna, a jak se vrací a ztrácí – zděšeně vzlétají ptáci, třas jal i veverku malou, že běhá po pni zmatena... Ticho zas nad zem se kloní, ustrnul dokola klid. V daleku poledne zvoní... Vzduch jako žárem je slit. Skalníci odešli domů, samota mlčí ve sluji. – Slyšíš jen pramen, jak stále crká tam hluboko v skále, a jak zde v korunách stromů hrdličky snivě cukrují...
KONEC ZIMY.
Už celý kraj se v slunci smál, a v jilmech jarní vítr hrál. 70 Jen někdo plakal pod nimi: ten sníh, jenž zůstal od zimy. Když přišel k nám, byl jasný tak, až bolel od té běli zrak! Jak pěna vod, jak roucha vil – tak spanilý a čistý byl... Dnes jaro vlá mu nad hlavou – však sníh má barvu špinavou. Co poesie druhdy měl! dnes ustaral a sevšedněl... Když slunko naň se usměje – sníh bolestí se zachvěje... Když pták si v jilmech zazpívá – sníh lítostí se rozplývá... A kalné oči zavírá a v loktech jara – umírá...
Z RANNÝCH POTULEK.
Rád chodím v lese, dokud nemá stínu, dokud jej zevšad světlo proniká, rád cítím vonět mech i čerstvou hlínu, kdy zem svá prsa jaru odmyká! 71 V lehounkých vlnách čistý vzduch se třese, prohříván teplem jasných paprsků – jakobys ambru dýchal kolem v lese a víno lokal v smrčin okrsku! Habry a duby ještě šaty mají od lonska zbylé, s barvou rezavou, v hlubinách strže posud ledy tají a slunko pije závěj mokravou... Leč v pasekách už jásá píseň ptačí a z rokle šumný pramen klokotá, a z listů, tlících na zemi, se tlačí podléštka modrá vděkem života! Osyky halí sivých jehněd hříva, jilm do růžova v květ se obalí, po vršku skalin rejdí kos a zpívá romanci jara, kterou v zimě snil... Oblity jasem stráně v slunci stojí, keřům se na nich lesknou pupence... Les jakby čekal na milenku svoji! Přijde-li v náruč svého milence?... Čarovný lese, nemáš ještě stínu, tím však jsou krasší tvoje nedbalky – vždyť lepá vesna dřímá juž ti v klínu, a s jejích ňader voní fialky! 72
V DOUFÁNÍ.
Jest zima krásna, sněžnou když třásní nahou hruď země pokrývá; jest jaro slično ve květů básní, když se jak dívka usmívá, a po nich léto v slunci a zpěvu králem je v pouti vezdejší – – – ale přec, myslím, po všem jich zjevu podzim jest někdy krásnější! Veleba smrti v zimním vlá tichu, lásku má vesna v písních svých, slávou plá léto, obilnou líchu když čeří vánkem v šum a smích: leč kam se děje všecka jich vnada, když přijde soudruh pozdější a v lesích zlato se stromů padá?... Přec jen jest podzim krásnější! Krásný jest podzim, krásnější mnohem nad všechen půvab soků těch; on jejich vnadám dává již „s bohem“ – a přec má v líci stopy všech; ztrativ už mladost, blíží se k stáří, nezná už bouře dřívější, ale klid nebes v očích mu září – věru, jest podzim krásnější! Po boji vnitra, klopotném vždycky, po dravém vášní přívale – stihne i k nám tak podzim náš lidský, nesa nám snění bývalé, 73 i začne doufat hruď naše stará, byť byla sebe bídnější, že než ta léta, zimy i jara – podzim náš bude krásnější! Hle, tak již podzim přišel i ke mně, navždy jsem vzdálen od léta... Však z jeho míru snivě a jemně náhradou dnes mi vykvétá za jara ztracená, slzy a vrásky, za všecku bolest někdejší – – – jakoby divem pozdní květ lásky, krásnější snad – a šťastnější! 74
Z POUTI ŽIVOTA.
V ODEVZDÁNÍ.
Ach, málo sebe znám, ach, málo vím, zda člověkem jsem dobrým, nebo zlým! To ví jen Bůh, jenž na věky je živ a v lidské nitro po věky se dívá: On chyby zná, jež pýcha moje skrývá, i cnosti, které stavím na odiv... Nač bych se trudil cestou života, kam na konec má nit se zamotá? Vím, že jsem červ, že pozemský jsem bloud, a jenom jednou nadějí se těším i když jsem sláb, když klopýtám a hřeším – že Bůh mi neodepře smírný soud! Zklamání přišlo po všech marných snech, zbytečně vyzněl výkřik můj i vzdech... A přece toužím, pokud budu žít, bych výš a výš se nesl z bláta země k božímu slunci, jehož plam i ve mně! Či možno, více chtít?... Jak malicherným lidský žal i ples! Jak stejno, umřít zítra, nebo dnes! 75 Jen přání mám, bych pro svět navždy zhynul s tou skvrnou každou, kterou byl jsem zlým; a v čem jsem dobrým byl – tím abych splynul po smrti s Bohem svým!
POSLEDNÍ PARNÍK.
Jakoby zakryt bílých do halen v podzimní páře kraj spí zavalen, stříbrnou mlhou řeka oddychuje. Poslední parník dolů po ní pluje... Poslední parník! Náhle, jako duch zjevil se v mlze, koles jeho ruch lopatkou pleská, černou vodu čeří – a loď zas kvapem ztratila se v šeři. Poslední parník! Kouřem šedivým zabarvil mlhu, zvukem dunivým zahoukal v dálce, tísněn lednou tříští – a již se nevrátí, až v jaro příští! Na břehu stojím, bludný poutník, sám, a na rozmarné toulky vzpomínám, jež druhdy podnikal jsem lodí touto, než prst můj zlaté obepjalo pouto... Kolikrát z Prahy v dálné okolí já lodí tou spěl k lesům, do polí, 76 a v upomínku šťastném po výletu vozil si domů kytky vzácných květů! Až jednou večer na mou kytici upjal se v touze pohled zářící neznámé dívky, která se mnou jela... Jak vonnou kořist mou mi záviděla! Už tomu dávno, už to vše jen sen – však posud vidím žhavý pohled ten, jak dlouho těkal po květinách jemně, až v rozpacích se kradmo zdvihl ke mně... Byla v něm prosba, jímal plachostí a přec měl v sobě tolik milosti, že nach mi vznítil na ubledlém spánku: ne, nebylo to jenom od červánků! Zapadá slunce, řeka v ohni plá, nad naší lodí prapor dýmu vlá, stroj klape v taktu, kola v před se točí – a na mě patří čarovných dvé očí... Zapadá slunce, všecko přede mnou mizí a splývá v mlhu tajemnou, jako když přelud na mou cestu vkročí – já zřím jen hvězdy čarovných dvou očí! A jak se stalo, ztěžka povědět, že v dívčích ručkách octl se můj květ, že moji kytku odnesla si domů neznámá kráska – i mé srdce k tomu! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 77 Jakoby zakryt bílých do halen v podzimní páře kraj spí zavalen, na řece proudem tříšť se točí v kolu – poslední parník odplul po ní dolů. Proč, jak ten parník, vyplula mi z mlh vzpomínka tklivá, kterou zrak mi zvlh’; proč, kam se dívám, kam mi noha vkročí, jen slunka vidím čarovných dvou očí?... Z mlžného snění, z bludných potulek vracím se domů, v teplý útulek: tam, co jsem dumal, zjeví se mi zjasna, když na mě pohlédne – má žena šťastná!
V CHUMELICI.
Jak rád mám půvab zimní chvíle, když večer tmí se v ulicích a všecky deštníky jsou bílé, an chumelí se na ně sníh! Ruch koles náhle v tichu mizí, je šumu zbaven každý krok, vše město kol má tvářnost cizí, jíž nemívalo celý rok... Tma neproniklá halí nebe, však bílý květ jí kane z úst – – ó, kam se díváš kolem sebe, jak pohádku bys viděl růst! 78 Sníh lehounký, jak peří kajky se třpytně vzduchem zachvívá a v šedé mlze jako krajky vše bílou třásní pokrývá. V sad na keře i černé stromy se skvělost níží tajemná, a chodníky a zdi a domy jak stříbrem planou do temna. Co vnad a zdoby v sobě tají ten zimní přelud večera, kdy svítilny se rozžehají a roste s jasem nádhera! I jízdní dráha jako křídou je vysypána do běla... Ó, staň a slyš! – teď hlavní třídou sem hudba náhle zazněla! A první saně letí Prahou... Jak líbezně jich zvonky zní! Zříš koberec a šubu drahou a krásnou, mladou slečnu v ní... Však nazbyt jenom praskot biče pohání oře do běhu, neb silný klusák, plesem řiče, jak vichr kvapí po sněhu! Dus kopyt ani slyšet není, a saně jen se zamihnou... vzad, po rolniček sladkém znění obracíš ještě hlavu svou! 79 Než, lidu shon tě vleče s sebou bezděky s místa, kde jsi stál, i pospícháš, ač nohy zebou, zas promenády množstvím dál. A padá sníh a hustě kryje vše lidi kol i předměty – – ó, divně kouzlem poesie dnes Příkopy jsou zaklety! Hle, švihákům se úbor bělá, jsa modou zimy osvěžen, jak Mikuláš má každý zcela i vous i límec zasněžen... A děvuškám plá ruměn z tváří a na řasách jim taje sníh – však jako hvězdy pod ním září vždy usmívavý pohled jich! Leč za drobnými jejich kročky jak z pánův kdo se otočí – hned chumelice svými vločky mu naschvál bije do očí... Ne, nikam dél a určitěji tu zraku nelze prodleti: vše kmitne před ním jako v reji – a sněžinkou zas odletí! Noc hluboká juž nebe stíní, a tady – plno života, a spěchem u výkladních skříní zjev tisíců se mihotá, 80 a tísní se a v klubka snoubí a rozptyluje v proudy hned, až deštníky jak bílé houby ti zabraňují volný vzhled! A bez hluku a v divném klidu ten dav se valí veškeren, jsa ve stříbrném stopen vidu i v zlaté záři luceren – – že oslněn v tom pestrém jasu sám pojednou se, brachu, ptáš: Zda přelud je to zašlých časů, či proměnil se osud náš?... Jdou známí, cizí – se rtů jejich jen vtip tu zvoní, žert a ples, a na všech vůkol obličejích jen radost se tu hlásí dnes, co démantové jiskry sněhu a lampy v zimním večeru všem na šat kouzlí třpyt a něhu a pohádkovou nádheru... Tu obraznost se v tobě zvedne, a ďábel přidá svoji lest – a na vše jinak nežli ve dne se dívat začneš, co tu jest... Ó, vzdej se, vzdej! – i tobě zdá se, když korsem bloudíš tam i zpět, že pravdivým je ve své kráse ten přelud kol, ten celý svět! 81 A zatím všecko, co tu vábí: ty drahé kroje pánův, dam, ta bída, skrytá do hedvábí, ten úsměv, jas a drahokam; ty kožíšky, ty skvostné šály a čapky z kun a sobolův – ach, zatím vše to lže a šálí jak Něvskij Prospekt Gogolův...
SLZE.
Jsou slzy, které z očí netekou a přece pálí, jako žhoucí láva, když za minulost dávnou, dalekou vzpomínka najednou je vyvolává... Do citů udušených jako v troud po letech jiskra padne – a troud hoří – – A z duše vyhrkne ti slzí proud – však palčivou tu ránu neumoří! Ó, kterak nyní odvolal bys rád bolesti, druhdy způsobené jiným; jak bys teď odprosil je tisíckrát za všecko, čím jsi zlobou jich byl vinným! Zda choval jsi se vždycky jako syn s úctou a láskou k matce své i k otci; zda vskutku nehanbí tě žádný čin, jímž o sen oloupil jsi jejich noci? 82 Zda nikdy nezradil jsi přátel svých a věrně stál jsi ve slovu, jim daném; zda z jejich vad jsi netropil si smích a zle jich neurážel v hněvu planém? Zda v útlém nitru dívčích bytostí nadějí marných plam jsi neprobouzel a nehrál s květem sladké milosti, ač sám se’s pokrytecky klamu vzpouzel?... Či nezmrazil jsi rukou surovou ten první máj, když mladá srdce plnil; či nepromarnil’s línou pohovou hlas citů svých, když nadšením se vlnil?... Co jiní doufali zde od tvých vloh! Jak žehnali ti modlitbou i přáním! Leč ty jsi odkvetl jak planý hloh – a stydno je ti trapným zardíváním... A za ty hříchy ve tvých hlubinách dnes tekou slzy, nikým neviděné, za staré viny v pozdních hodinách tvé vlastní svědomí tě na soud žene! Svou mladost bez činů jsi prohýřil, zrak dobrodinců slzami jsi zrosil... Dnes mrtvi jsou – a ty’s jich nesmířil, ne, ty’s jich za své křivdy neodprosil! Jak vyvoláš je nyní z hrobu? Jak napravíš, co není, není možná?... V té chvíli náhle ve tvou útrobu se lítost vrací, upřímná a zbožná. 83 A žhavé slzy tekou v nitru tvém, tak bolestně, až ze dna srdce tekou, jak na jaře, kdy v tání březnovém pláč zimy kvílí rozbouřenou řekou... Žehnej těm slzám! Kéž jen vytekou! V pokání hlubokém zas najdeš víru, v něm za minulost dávnou, dalekou se sklene nad tebou zas duha smíru. Ty slzy řeknou ti, že’s člověkem, jenž nesčíslné chyby měl a vady, jak určeno mu v losu odvěkém – však v losu tom že sám jsi nebyl tady! Ty slzy přiblíží tě bratrům kol, jimiž jsi zhrdal po čas uplynulý, abys teď živým nahradil ten bol, jejž učinil jsi těm, kdo zahynuli... Tu pocítíš, jak blahá proměna s tvým srdcem, dřív tak sobeckým, se děje; jak sladkou je ta vnitřní odměna, když trpícího zbavíš beznaděje! Když dílem tvým je radost chudého, když tobě žehná pohled jeho vlídný – – tu zapomeneš, mysle na něho, jak sám jsi v nitru ubohý a bídný. Tu prsa tvá zas lehčeji se dmou, a stíny z duše mizí jako v mlze, tu svědomí tvé již tak nežehnou ty tajné, nikým neviděné slze... 84
VZPOMÍNKA Z CEST.
Přišla ke mně z dáli, přišla zlehýnka, jako dobrý přítel – dávná vzpomínka. Na čelo mi ťuká, víří do kruhu, zas mne volá k Tobě, starý soudruhu, se kterým jsem v mládí konal tolik cest! Zda i ve tvé duši stopa po ní jest?... Vzpomínáš-li ještě blahých oněch chvil, Kdy Jsi pod Zebínem družně se mnou pil?... Unaveni vedrem, dlouhým blouděním studánku jsme našli s krytým roubením, v stinném jejím chladu dleli pohovou a juž chtěli právě vodou ledovou hasit chutě žízeň z dlaní rukou svých – když tu náhle z davu dítek vesnických, které s námi s pole přiběhly sem pít, spatřili jsme kvapem pod přístřešek jít usmívavé děvče, svěží, jako květ! Byla teprv poupě, sotva čtrnáct let, ale ach, jak vábna, jak už spanila! Mně, kdy z čista jasna blíž se zjevila, zahořely rázem v lících červánky... Mnil jsem, je to víla naší studánky? – Překvapeni zříme v jejích očí jas, pěkně vitým copem kaštanový vlas po hrdle jí spadal – svatá nebesa! – zde měl prodlet s námi štětec Mánesa! Hnědé měla zraky, opálenou pleť, zoubky se jí ze rtů leskly nad perleť, 85 v košilce a sukni prostě oděna stála tady krásna, jako Božena – a jak usmála se, vlídný její hled učaroval málem mému srdci hned... Podala nám sama číšku k napití, darmo ale chtěl Jsi ručku lapiti – se zdráháním couvla... Druhé děti pak rády vzaly peníz – ona, klopíc zrak, odmítla jen dárek s hrdou nevolí: „Vždyť už nejsem malá, chodím do školy! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Myslil jsem si tenkrát cestou nazpátek: Kéž jsem učitelem takých děvčátek! Čemu bych je učil – to jsem nevěděl – snad by mně byl Amor radu pověděl!... Dávno je už za mnou ona idylla, ba, snad její kráska též se změnila – podnes ale půvab toho setkání chmuru s čela mého divem odhání, a zjev panenskosti, čisté jako sníh, nevymizí nikdy z upomínek mých! Cyniků teď vřavou smutně kráčím sám, ale o té chvíli často přemítám, ona z vidin lásky, co jsem jich kdy měl, vždy mi střese do snů nejkrásnější pel...
NA OŘÍŠKY.
Na stráni u lesa plno je lísek, každá již haluzka zralý má plod, 86 jdou za ním děti až z dalekých vísek, láká je v září sem bohatý hod: dívky i chlapci jak mlsní vrabci sápou se na keře, derou je v plen, osmahlou rukou střesou i tlukou listím i větvemi celičký den... Padají z výšky zelené číšky, po širém lese hlahol se nese: „Pojď na oříšky! –“ Do zástěr, do čapek hbitě a směle dětské tu veverky loupeží dnes, šat plný pavučin, pot mají v čele, z oček však blýská jim zbojnický ples; v lískovém křoví s pokřikem loví a jak jen postřihnou kořisti sled: pro jádro sladké po větvi hladké jak drobní šplhavci ženou se vpřed! Jak zlaté plíšky list kane z výšky, praskotem snětí volání letí: „Pojď na oříšky! –“ Sami však, šelmové, úkryt svůj tajný voláním zradili ve chvíli zlou! Kde se vzal, tu se vzal – najednou hajný vystoupil na chlumu, psové s ním jdou... Stanul a váhá, po dýmce sáhá, svědomí stařečka bojuje s nímtě; má drsnou pěstí dětem rvát štěstí?... K tak malým pytlákům těžko být zlým! Hrozí jen s výšky na drzé smíšky, zatleskal v dlaně, zahoukl na ně: „Hej! – na oříšky?!! –“ 87 Pojď, moje rozmilá, krásně je v stráni, zlatem plá ozářen celičký les! Hajný jen na oko lísky tam brání, sotva by ublížil milencům dnes! Vzpomněl on asi na mladé časy, sám jak sem podnikal výpravy v háj... Dobrák je, známý, – sám by šel s námi – nač ale průvodcem zmařit si ráj?... Ať u své chýšky brouká tam s výšky na děti dolů – – my chcem být spolu! Pojď na oříšky! Nikdo nás nespatří, stezka je ouzká pod křovím běží tam na slunný chlum. Vím, jak rád oříšky zoubek tvůj louská, chci se dnes odměnit sladkým tvým rtům! Les je tak blízký, samé v něm lísky, co najdu plodů v nich, všecky Ti dám! A jest-li v klestu zmatem si cestu – jinou, k tvým polibkům – najdu již sám! Pojď, plné číšky vábí tam s výšky, přej mi, Ty drahá, číš plnou blaha: pojď na oříšky!
PRVNÍ LET.
Jaru vstříc toužím víc, také chci mu píseň říc’! Jako v slunci šťastná země zachvělo se srdce ve mně, básník ptá se člověka, zda se květů dočeká?... 88 Vidím úsměv, blaho všude, cítím – i k mé duši chudé jaro táhne z daleka! Běda jen, byl to sen, nebude však vyplněn! Znova kraj se do chmur choulí, a hluk vichřic uspal ouly, v kterých jara nepokoj bouřil ze sna mladý roj... A má touha, ač se bráním, znova s chladným odříkáním beznadějný vede boj! Slunný jas v mraku shas’, skřivan ztratil zlatý hlas... Bázeň náhlá krutým mrazem srazila mi peruť na zem, a já nestih’, kam jsem chtěl, a mou radost padnul žel – jako zima na ty ouly, pod nimiž se v závěj choulí na tisíce mrtvých včel...
VE STARÉM HNÍZDĚ.
Celý svět zaklopen mlhou je sivou, umlkla vichřice s písní svou divou, ticho a smutno je venku... Doma dnes zůstanu, u starých kamen, klestu si naložím, veselý plamen zažehnu ve přístěnku! 89 Hoj! – už to skáče, a kmitá a syčí, šlehá to ze dvířek zlatými biči, jizba kol plna je záře... Tma prchla do koutů, světlo se směje, jasný zas ohýnek přítulně hřeje starého samotáře! Veselý příteli v samotě mojí, jásej a praskej a zpívej! Chudobná jizba má zimy se bojí: slunkem ty do ní se dívej, zavoň mi jalovcem, zadechni chvojí, do duše teplo mi vlívej! Rudý žár západu v oknech již hasne – a já si rozsvítil plameny jasné v otepi smolného dříví: třaská to na suku, vybuchne z proutí, do žhavých jazyků popel se hroutí tak jako do zlaté hřívy! Rád bývám doma v tu hodinku černou, vzpomínám na svoji milenku věrnou, jak se jí v daleku děje; hlava mi poklesne do tvrdých dlaní, sním, patře na oheň – však myslím na ni, a to mé srdce se chvěje... Ach, jako v nitru těch starobných kamen – bouří to náhle i ve mně, vysoko šlehá tam vášnivý plamen, po slunku dychtím jak země, po sladkém objetí růžových ramen, abych je zulíbal jemně... 90 Tisíckrát v písních svých snil jsem to všecko šťasten, jak věřící, bláhové děcko, jemuž se o ráji zdálo; ale tím krutěji, s osudnou pílí život mne odháněl z kouzla těch chvílí, že jsem jich dosnil jen málo... Dnes teprv, po letech, věřím té zvěsti, že ke mně opravdu přilétlo štěstí s dívčí a spanilou lící: že v novém domově – najdu svou ženu! Zda však je snadno i za takou cenu starého hnízda se zříci?... Zasviť, ty plamene, do mého trudu, povzbuď mne útěšným slovem! Smiř vádu obav mých, pochyb a bludů naposled pod starým krovem: rci, zda jak u tebe šťasten tam budu i ve svém domově novém?... Dívám se do ohně s blouznivou touhou – hle, jak se třepetá; jak na zdi prouhou tančící mosaiku kreslí! Jiskry a paprsky v dýmu se tříští – zda to v nich naznačen osud můj příští?... V dřímotách ruce mi sklesly. – A tu kdos najednou něžně a tiše schýlenou hlavu mou pozvedá výše, mluví k ní slovíčka sladká: „Hochu můj bláhový, proč jen se trudíš? Těžko to loučení? – Vyplač se, budiž! Požehnat chce ti tvá matka... Z té lásky k domovu vyznej se směle – 91 náležíť ona k tvým cnostem! Ty’s domov miloval věrně a vřele, nebyl’s tu pouhým jen hostem: za to jej najdeš zas znova a cele i v novém hnízdečku prostém!“ „Přišla tvá hodina – odlétneš jinam, leč já tě k návratu nenapomínám, teď budeš jinde zas doma! Sloužil’s mi do smrti, ctil jsi mé vrásky: Bůh ti dej odměnu za tolik lásky jinýma, sladšíma rtoma! – – –“ Zmizelo vidění – procitám z dumy, cos jen jak peruti u hlav mi šumí, jizba kol plna je záře. Tma prchla do koutů, světlo se směje, jasný zas ohýnek teple mne hřeje, starého samotáře... Veselý příteli v samotě mojí, jásej a praskej a zpívej! Nechť zítřek na věky s milou mne spojí – ty s námi zůstaň a dlívej a kouzlem domova v životním boji chraň naši lásku a skrývej!
OPUŠTĚNÝM.
Mně není jedno, jak se druhým děje a jaký mají osud na zemi; já v nitru svém tu cítím se všemi, a nikdy nezní zpěv můj bez naděje. 92 Když milencům se zardí obličeje – i já se kochám jejich růžemi, však soustrastně má píseň oněmí, když srdcem jiného zde bolest chvěje... Tak jeden cit mne stejně ku všem víže, a jenom ti, kdo v teskné samotě se zřekli světa, ze všech jsou mi blíže. A k nim tak rád se hlásím vzpomínkami, sám osiřev tu ve svém životě, by přec jen věděli – že nejsou sami.
O DUŠIČKÁCH.
I. I.
 Na hřbitov nejdu, když tam lid se valí ne, aby uctil mrtvých památku, leč, aby jedni chlubně naříkali a druzí zableskli se v pozlátku... Já nevěřím v ten okázalý smutek, jenž práhne po obdivu živoucích: onť frásí dneška, které chybí skutek a která nemá plodů budoucích! Ty slavné panichydy za vlastence, flor na křížích a černé šaty dam, ty slzy, svíce, modlitby a věnce – co vše to víc, než licoměrný klam? 93 Ten žal a stesk, ta lítost bez úlevy, ta laciná i skvoucí nádhera – jen mimikou jest, o níž srdce neví, a k ní se neskloní má důvěra! Ba, líp,líp než já,já to rovněž asi vědí ti mrtví pod zemí a horlí též... A v mlčení jich dost je odpovědí k fanfarám živých, na tu světskou lež! Dnes tisícové nad nimi pnou dlaně a třeba z daleka k nim váží krok... Ale juž zítra zapomenou na ně a jistě nepřijdou zas celý rok! II. II.
 Já na zesnulé myslím ve dny jiné, za chvílí všedních věru jsou mi blíž, tu hrob jich častokrát má bytost mine a v úctě zbožné značí na něm kříž... Ó, dlím zde rád a cítím se,se jak doma, když jsem tu sám a vzdálen od lidí, tu svaté lásky cit mi chvěje rtoma, tu modlím se, když nikdo nevidí... Nech farizejci ve svém hlučném řadu mě pohřeší, nech nazvou necitou: což jest jim po tom, na hrob-li sem kladu jen kytku, z prostých květů uvitou?... 94 Já víru mám, že otec můj i matka přec zachvějou se blaze pod zemí, že vděčnost syna pře jim bude sladka, byť nekrášlil jich mohyl růžemi... Ach, já si myslím, že mne objímají aspoň jich jasné duše zlehýnka, že z těch mých květů tichou radost mají, že jest jim svatou moje vzpomínka! A požehnání cítě na svém čele, v myšlenkách vážných navracím se zpět... Mír s vámi buď, mí drazí trpitelé, chci jak vy žít, a chci tak dotrpět! III. III.
 Jsou hřbitovy, jsou truchlá pole svatá, kam návštěvou dav lidu nechodí; jsou hroby jar, jež byla srdci vzata, a na nichž ani květ se nerodí.. Jsou hřbitovy, jež sami v prsou nesem, a o nichž neví nikdo, kromě nás; jsou vyvršeny nad mladosti plesem, zmar tají květin, které spálil mráz... Jsou hroby lásky, blaha, utrpení, nemají rovů ani znamínek, nad nimi leda v plachém rozechvění bludičky krouží našich vzpomínek! 95 Však, co v nich spí – ty zbytky citu tklivé – to zcela neumírá, nikoli! Jak se jen dotknem –hroby ty jsou živé, a z hlubin jich to znova zabolí... Ó, hroby moje, proč mi není dáno té síly mít, bych na vás zapomněl? Proč tolik štěstí do vás pochováno, že pro ně lká i po letech můj žel?... Za každou naděj’, která do vás padla, já vzpomínku dnes rozsvěcuji v tmách, zas minulosti patřím do zrcadla – a pláču pro ni o svých „dušičkách“...
V ČERNÝ DEN.
Silnice s topoly, lesnatá Hvězda, dokola protáhlý chlum; den se již nachýlil, ani se nezdá – záhy již propadne snům... Posledním paprskem slunko sem svítí líbezně z podzimních mlh... Proč duše poutníka bol tu dnes cítí, proč mu zrak bezděky zvlh’? Vždyť, kam tu pokročí – šlape mu noha krvavou, svěcenou zem! Vždyť tu dnes ubití volají Boha o pomstu neslyšným rtem! 96 Česká tu svoboda zdeptána leží, mrtva je, nesmí se hnout: pušky a bodáky sen její střeží, sta na ni svalena pout... Nesmírný hřbitov se prostírá kolem bez křížů, bez božích muk; nad rovy praotců zoraným polem zarmoucen bloudí zde vnuk. Lítost a potupa v srdci mu hostí, vzdor se v něm bouří a hněv: k němu zde mluví ty setlelé kosti, k němu ta prolitá krev! Dal by on milerád krev svoji vlastní, kdyby tím spasil svůj lid: kdyby jen potomci mohli být šťastni, mohli mít volnost a klid! Volal by soudruhy – kolik však je jich, cítících hanbu, jak on; toužících, vyvolat v národa dějích zoufalé odvety tón?... Pusto a prázdno je, kam se kol dívá, jedva zřít mladíčka kdes, který tu nad hroby odvážně zpívá bolestnou vzpomínku dnes... Za to však bodáků jakoby k vojně přibyl sem celičký pluk; všade kol naseto chocholů hojně, šavlí je slyšeti zvuk... 97 Spěte, ó rekové! – dobře vás hlídá orel, jenž přemohl lva... Když usne násilí – bdí aspoň bída – vždy máte hlídače dva! Nesmí vám potomek ve vlastní zemi ozdobit zapadlý rov; nesmí se hlásit k vám – leda být němý, jako ten kámen a kov... Na vaše hroby jen slunko se směje, vám tu jen zatíkne pták; nad vaším popelem se tu jen chvěje poslední, krvavý mák... Víc se tu nestrpí!... Každému běda, kdo tady pro národ svůj vzbouřeným pocitům projevu hledá... Na toho zahřmí se: „Stůj!“
SNĚNÍ. JAROSLAVU VRCHLICKÉMU.
V života číši, rmutem jež se pění – co básník má, než zlatou kapku snění? Ó, blahé mžiky samoty a ticha, kdož by k vám nelnul?... Každý, každý snad i v trpké chvilce útěchu z vás dýchá a hlavu stápí v lůně vašich vnad, 98 kde všecko tone v lazurové mlze a říše pohádek je ukryta – – až zapomene na své horké slze i na bolest, jíž hruď je rozryta... V té bouři světa, která přelud není – což mám i já, než zlaté svoje snění? Toť keř je růží, který obsypává mou duši stále svými poupaty, v něm pro mne kvete jaro, štěstí, sláva, jím ve své bídě přec jsem bohatý tak, jako nikdo z lakomých těch lidí, již s usmíváním moje verše čtou, však za jich tvůrce před světem se stydí a jedva podají mu ruku svou... A zpívám dál, a kupci kol se mění, a dál jim za groš prodávám své snění. 99
DOSLOV.
V LOUČENÍ.
Mladosti, s bohem! Prosnil jsem již dost, a skepse chladná dotkla se mi skráně, již navždy rozmetán je zlatý most, jenž vodil mne k tvé pohádkové bráně: již v tobě vidím jen svou minulost! Vím, prcháš navždy, nevrátíš se zpět, snad s tebou odejde i moje štěstí... Však v loučení mi těžko rozumět, proč ještě váhám, bloudím na rozcestí a ke rtům tisknu poslední tvůj květ! Zdaž on mi poví, kam se obrátím?... Darmo se tážu, duch můj dobře cítí, že nikdy juž tě v náruč neschvátím, že tam, kde vyrostlo tvé svůdné kvítí – též já se nevrátím! A přec ti žehnám za každý tvůj dar, ač nevěrnou jsi milenkou mi byla a tužby moje deptáš nyní v zmar: vždyť dávno dřív jsi jiné opustila, kdežto já plně dožil se tvých jar! 100 I já jsem sníval, horoval tak rád, když motýl štěstí na okno mi slétl, i já jsem nadšen plesal tisíckrát, i já jsem toužil, miloval a kvetl – – ach, byl jsem mlád! Tu nevolána, za chvil svátečních i poesie bývala mým hostem, tu k výsosti chtěl rozdech prsou mých, a hudba chvěla se v mém citu prostém z duše i srdce, nevyčtena z knih! Zda mohu za to, že jsem verše psal, když osudem tak určeno mi bylo! K jich bouři mladické bych rád se znal, i k tomu snad, že vždy jich nesvětilo těch Uměn božství, jež jsem k sobě zval... Však zvučela z nich struna života bezelstným hlasem nitra upřímného, a jako z mračen hvězda blýskotá – planou z nich jasně cíle chtění mého: tož přirozenost, pravda, prostota! Mně poesie byla útěchou, ne hříčkou rozmaru, ne sobců pýchou, ne za vavříny honbou bezdechou: já vítal v ní jen holubičku tichou, jež ráda hnízdila mi pod střechou! Ať se mi smáli, že jsem dětinou, že bláhové a naivní píšu sloky: mně neodlétla mladost hodinou, 101 já v kouzlu jejím celé prosnil roky, můj život v ní byl svěží květinou! A proto vděčně patřím na tě zpět, ó, mladosti, i z pochmurného dneška, a proto umím tobě rozumět i teď, kdy krok můj na rozcestí mešká, a v rukou mám již poslední tvůj květ! Jen díky mé ti buďtež odvetou, když opouštíš mě na vždycky a zcela... Nech růže mé juž nikdy nekvetou – – přec moje píseň ve svou dobu zněla, přec býval čas, kdy byl jsem poetou! 102 OBSAH.
VSTUP. Červánky7
ZE ZAHRAD LÁSKY. Růže8 Za odlétlým snem9 Píseň májová10 Sám11 V prvním boji12 Jarní modlitba13 Poselství15 Za štěstím16 Podzimní slunce17 Tajná láska18 Setkání20 Čarodějka22 Slib23 Píseň svatební25 Dým26 Návrat26 Vyznání27 Otázky28 Idylla v zimě29 Píseň30 Bohatství chudých31 Po letech32 V bolesti36 U kolébky37
Z PŘÍRODY. Přání39 Jeseň40 Když všecko kvete a zpívá41 Na slatině44 [103] Oblaka46 Zdání47 Pod sněhem I. II. III.48 Letní vzpomínka50 Západ51 V prvním slunci52 Zapadlou stopou53 Na průseku54 Zimní krajina55 U lesa v březnu56 Zimní slunce59 Léto59 Čáry61 V prosinci62 Jarní neděle63 Hořec66 U lomu v lese69 Konec zimy70 Z ranných potulek71 V doufání73
Z POUTI ŽIVOTA. V odevzdání75 Poslední parník76 V chumelici78 Slze82 Vzpomínka z cest85 Na oříšky!86 První let88 Ve starém hnízdě89 Opuštěným o dušičkách I. II. III.92 V černý den96 Snění98
DOSLOV. V loučení100
E: až; 2002 [104]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Máj; Grégr, Eduard
(Nakladatelské družstvo Máje. Knihtiskárna dr. Ed. Grégr a syn.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 104

Věnování: Škampová, Tereza
(Mé ženě Tereze věnováno.)