JARNÍ NEDĚLE.

JARNÍ NEDĚLE.
Ráno je, a vítr svěží chladným dechem s pole běží, zbouzí lesy v šum; všecka země skví se v rose, jedva slunko vyhouplo se nad zamlžený chlum... Koroptev si tíkla v luhu – – perlatou je vidět duhu na osině trav; červánků plam na východě v rybníka se rozlil vodě jako zlatohlav! Jitřenka juž kvapem hasne, z bílé páry nebe jasné modře svítí ven, všade cítit po vůkoli hlinovatou vláhu rolí – bude krásný den... 63 Mír a ticho vzduchem pluje. Div to! nikdo nepracuje v širém lánu dnes! Prázdno, kam se oko dívá, jako v snění odpočívá role, sad i ves... Po cestách kol nehlomozí ani pluhy, ani vozy, mlýn dnes nemele... Za to v dálce zvony znějí hlasněji a líbezněji – je dnes neděle! Znějí plně, slavným ruchem, velebně se nese vzduchem každý jejich ráz... V daleké až zvoní kraje z malé vsi, jež ukryta je v tmavých lesů hráz. A jak v jitřním tichu bijí a vítěznou melodií zvučí dokola: ze samot i po dědině pantáty a hospodyně hlas jich vyvolá! V poli časnou dobou ranní po pěšinách venkovani do kostela jdou; skřivan vylét’ z teplé skrýše a je pozdravuje s výše něžnou písní svou... 64 Krajina, jež pusta byla, najednou se oživila, v roli stal se div: svěží barvy dívčích šatů houpají se v pestrém chvatu nad zelenem niv. Panenky to – na mou duši! – Bože, jak jim pěkně sluší malebný jich šat! Každá v rukou knížky nese a jen cestou zamihne se, nechtíc zameškat... K jedinému všechny cíli od domovských krbů pílí z dálky přes pole, a ten cíl juž vidět zblízka nad lesy, kde zlatem blýská kříž a kupole! Umlklo již zvonů znění, času není k prodlení – dívky zašly v háj... Pouze jedna z jejich řadu zpozdila se chvíli vzadu – líbezná, jak máj! Prostovlasá, v chudém kroji na pokraji lesa stojí, zapomněvši spěch; do šípkových keřů sahá – – v tom jí zavzněl výkřik blaha na úsměvných rtech! 65 Jarní vůně, jak se hnula, od země k ní zadychnula houští rozpletlou... A panenka bez okrasy – fialku z ní utrhla si prvně vykvetlou!