Z RANNÝCH POTULEK.

Alois Škampa

Z RANNÝCH POTULEK.
Rád chodím v lese, dokud nemá stínu, dokud jej zevšad světlo proniká, rád cítím vonět mech i čerstvou hlínu, kdy zem svá prsa jaru odmyká! 71 V lehounkých vlnách čistý vzduch se třese, prohříván teplem jasných paprsků – jakobys ambru dýchal kolem v lese a víno lokal v smrčin okrsku! Habry a duby ještě šaty mají od lonska zbylé, s barvou rezavou, v hlubinách strže posud ledy tají a slunko pije závěj mokravou... Leč v pasekách už jásá píseň ptačí a z rokle šumný pramen klokotá, a z listů, tlících na zemi, se tlačí podléštka modrá vděkem života! Osyky halí sivých jehněd hříva, jilm do růžova v květ se obalí, po vršku skalin rejdí kos a zpívá romanci jara, kterou v zimě snil... Oblity jasem stráně v slunci stojí, keřům se na nich lesknou pupence... Les jakby čekal na milenku svoji! Přijde-li v náruč svého milence?... Čarovný lese, nemáš ještě stínu, tím však jsou krasší tvoje nedbalky – vždyť lepá vesna dřímá juž ti v klínu, a s jejích ňader voní fialky! 72