SNĚNÍ.

Alois Škampa

SNĚNÍ. JAROSLAVU VRCHLICKÉMU.
V života číši, rmutem jež se pění – co básník má, než zlatou kapku snění? Ó, blahé mžiky samoty a ticha, kdož by k vám nelnul?... Každý, každý snad i v trpké chvilce útěchu z vás dýchá a hlavu stápí v lůně vašich vnad, 98 kde všecko tone v lazurové mlze a říše pohádek je ukryta – – až zapomene na své horké slze i na bolest, jíž hruď je rozryta... V té bouři světa, která přelud není – což mám i já, než zlaté svoje snění? Toť keř je růží, který obsypává mou duši stále svými poupaty, v něm pro mne kvete jaro, štěstí, sláva, jím ve své bídě přec jsem bohatý tak, jako nikdo z lakomých těch lidí, již s usmíváním moje verše čtou, však za jich tvůrce před světem se stydí a jedva podají mu ruku svou... A zpívám dál, a kupci kol se mění, a dál jim za groš prodávám své snění. 99