ČÁRY.

Alois Škampa

ČÁRY.
Zatokal tetřev na Brdech, k močálům vrací se sluka, zbělaly květem zahrady, zelení omládla luka: kam se teď zima poděla, kam její zloba a muka? V dešti a slunci dubnovém skála i poupě se puká, na kraji háje celý den žežulka toužebně kuká: půjdu tam za ní, musím jít, jaro mi na srdce ťuká! 61 Kdybych i nechtěl – musím tam, neznámá vede mne ruka, pod jejím slastným dotykem na křídlech vazba mi puká, zpívá mi v srdci zlatý pták, pryč je má zima i muka... Hřeje mne jaro slunkem svým jako ta zelená luka, a já vím dobře, kdo to jest, kdo mi to na srdce ťuká, už jsem ho lapil, už ho mám: milenko, je to tvá ruka!