ČÁRY.
Zatokal tetřev na Brdech,
k močálům vrací se sluka,
zbělaly květem zahrady,
zelení omládla luka:
kam se teď zima poděla,
kam její zloba a muka?
V dešti a slunci dubnovém
skála i poupě se puká,
na kraji háje celý den
žežulka toužebně kuká:
půjdu tam za ní, musím jít,
jaro mi na srdce ťuká!
61
Kdybych i nechtěl – musím tam,
neznámá vede mne ruka,
pod jejím slastným dotykem
na křídlech vazba mi puká,
zpívá mi v srdci zlatý pták,
pryč je má zima i muka...
Hřeje mne jaro slunkem svým
jako ta zelená luka,
a já vím dobře, kdo to jest,
kdo mi to na srdce ťuká,
už jsem ho lapil, už ho mám:
milenko, je to tvá ruka!