ZA ŠTĚSTÍM.

Alois Škampa

ZA ŠTĚSTÍM.
Stezka je v háji sněhem zaváta, zvěř ani lovec po ní nechvátá – sám tady bloudím, sám! Jest-li i mně tak zima zavěje cesty mých tužeb, zlaté naděje: kam žitím pak se dám? Keře jsou nahy, list je neskrývá, kos po nich skáče, ale nezpívá, 16 les odumřel a stich’... Jestli i mne tak zima ochudí o kvítek lásky, jejž mám ve hrudi, o píseň na rtech mých? Rvi se a hroz mi, tvrdý osude: přec u mne bázeň hostem nebude, směle já půjdu dál! Nechť cestu k cíli draho zaplatím, pec budu vítěz, jen když neztratím svou víru v ideál! Nemůže vzít mi děs ni samota, o čem jsem sníval v jaru života, ne, nevrátím se zpět! Dvě bílé ruce pouť mou žehnají, dva sladké rtíky z dáli šeptají: „Ó, přijď si pro můj květ!“ – A já jdu k předu, rád a osvěžen, a já již nedbám, že kraj zasněžen a pozdě na cestu... Za jejím koncem najdu odměnou pohádku jara, toužebně vysněnou – svou drahou nevěstu!