ZIMNÍ SLUNCE.

Alois Škampa

ZIMNÍ SLUNCE.
Zima stojí u lesa, jako bledá víla: šediva jsou nebesa, celá zem je bíla. Jak by strnul se všech stran, kraj se nehne ruchem, jenom černá křídla vran šumí zlehka vzduchem. Ze závěje trčí ven ojíněné keře, sníh je vůkol prokřížen bludnou stopou zvěře. V mlhách jako hostie šeří slunko s nebe, záře mdlá, již rozlije, nehřeje, leč zebe... Je to slunko nevlídné, květům jara cizí, jedva do niv nahlídne, již zas oku mizí. Nemá ve svých paprscích tepla ani lesku, je tak bílo, jako sníh, samo plno stesku... Teprv, když se nachýlí k večernímu spánku, zkrvaví se na chvíli, zaplá do červánků. Zatřpytí se v oknech chat, na zamrzlé řece: ve hrob zimy, než jde spat – hodí růži přece!