PO LETECH.

Alois Škampa

PO LETECH.
Ráno je chladné, všade podzim jest, odlétli práci, ticho kolem cest. Od vody v lukách mlha k lesu plove, hustá a bílá, jako smetana, a s role jako v přízi pohádkové pavučin září vlákna smotaná... Naposled slunko jasným paprskem zalévá hrudy, líbá stydlou zem, však od severu smrti dech již vane – a v něm ty háje, pestře malované, i stráně, v nichž se brslen červená, i řeka v parách, stříbrem zbarvená, jakoby teskně k slunci volaly: Ó, slyš, ó, hleď! – proč teprv nyní jsme se shledaly, proč teprv teď?... Ráno je chladné, všade podzim již – neboj se, drahá, přitul jen se blíž! Jsme svoji... Po letech! A známým hájem jdem, ruku v ruce, navždy spojeni... Ó, jak byl krásný, když nás vítal májem – a kterak nyní spustl v jeseni! Tenkrát se v kouzlu jarní touhy chvěl, střemcha v něm kvetla, slavík lásku pěl – a dnes, kdy znova loubím jeho jdeme, hnízda jsou prázdna, větve trčí němé, jen z rokle ozývá se pláč a šum, a naše myšlenky jsou plny dum... 33 Květ uvadl, a listy spadaly, má družko, hleď! – proč teprv nyní jsme se shledali, proč teprv teď?... Ráno je chladné, všude podzim jest, zas krouží havran mlhou lesních cest... A moje horké, ustarané čelo jak černý stín zas výtka oblétla, proč se mi tolik Tvého jara chtělo, když mladost má již dávno dokvetla; proč sebe v čas jsem neokřikl: stůj! – leč k svému připoutal jsem osud Tvůj... Ó, pozdě již v mé rozhárané hrudi čarovným hlasem svědomí se budí, ó, pozdě dnes se budoucnosti ptám, nač v minulosti měl jsem pomnět sám! Květ uvadl, a listy spadaly, má družko, hleď! – proč teprv nyní jsme se shledali, proč teprv teď?... Ráno je chladné, všade podzim již – usměj se přece, pověz, proč se chvíš?... Tvá ňadra dmou se, plna nepokoje, a rosa zalila Tvůj sladký zrak: co se Ti stalo, drahé dítě moje, že’s umlkla a že Jsi smutna tak?... Viď, ubohá, Ty jistě vzpomínáš, jak na leta se přerval svazek náš zde, v tomto háji za jarního rána; jak pýchou Tvou tu znikla ušlapána 34 všecka má naděj, o které jsem snil a mně jen úděl zavržených zbyl... Ach, Tvoje rty mi tenkrát nedaly ni odpověď... Však Bůh chtěl jinak: my se shledali až teprv teď! Ráno je chladné, všade podzim jest – van jeho dotkl se i našich cest... A s bolestí se ohlédáme plaše, v uprchlou dálku nenavratných dob: ta jara, léta mohla býti naše, ta nemusila zapadnouti v hrob! A přece znikla, jako přeludem, a nikdy se jim těšit nebudem! Teď slunci našemu již jeseň brání, teď jest už pro nás pozdě k horování, když srdce naše radou bludných let si nemohla tak dlouho rozumět! I nám již mlha obzor zahalí ve smutnou šeď... Proč teprv nyní jsme se shledali, proč teprv teď?... Ráno je chladné, všade podzim již – doufej, má růže, přec jdem jaru blíž! Ne jaru tomu, v kterém vášně planou a které slastí opojných si ždá leč jaru s láskou na vše odevzdanou, jež nad zápasy duhou smíru plá, jež hřeje sluncem jasné pohody i v jeseni a smutku přírody! 35 A toto jaro v naše pozdní léta jak vlídný pozdrav nadzemského světa sám Bůh nám seslal, když se ujistil, že ohněm zkoušek svých nás očistil... Nám bouře mládí blaha nedaly, ó, družko, hleď! – my všecko našli, co jsme hledali, až teprv teď!

Básně v knize Poslední květ: