V PRVNÍM SLUNCI.

Alois Škampa

V PRVNÍM SLUNCI.
Umřela zima, přišlo jaro znova a tklo se všech – i srdce básníkova! A starý snílek zahodil svou knihu a ven šel vítat jasné slunce jihu, ven, do polí a do lesů a strání, kde jako z jantaru se žlutal dřín, kde potok hlučel ve březnovém tání a novou hudbou rozklapal se mlýn... Byl den tak vlahý, jakých v březnu málo, až do prsou to sladké jaro hřálo, a starý zpěvák, touhu v duši cítě, pil jeho dech, jak uzdravené dítě, a naslouchal, jak šumělo to z lesa, po kterém zlehka teplý vítr vál, i stihal zrakem skřivánka, jak plesá, nad polem krouže výš a dál... 52 Tu zjihlo to i v básníkově hrudi, on cítil zas, jak píseň se tam budí, jak jejím křídlům navrací se mladost a ruch a vzlet a nadšení a radost – – a tak mu bylo, jak té šťastné zemi, když rozplynou se na ní závěje, a šerem háje, mezi haluzemi se první slunce na ni usměje!