DÝM.

Alois Škampa

DÝM.
Po jarech mladosti, po snech a květech, v pozdních Tě, růže má, opěvám letech, v pouti se omeškav, pílím teď víc, abys, než dokonám, věděla jistě, že jsem Tě miloval vroucně a čistě, ač jsem to po leta neuměl říc’... Jiní mě předešli – chtělo tak nebe! – spatřili krásu Tvou, seznali Tebe, mnohý Tě zaujal, ohniv a mlád – – Viď, ještě kolikrát, byť i jen maně zavzdychneš potají, vzpomeneš na ně, kdo Tě z nich nejvíce měl rád?... Přej si jim vzpomínku do tiché dáli! Z těch slastných požárů, které kdys plály v ňadrech Tvých svatyni – vlá to jen dým... Že se z těch vzpomínek vrátíš zas ke mně, že mne zas odprosíš, zulíbáš jemně – ženo má, to já už vím!