V LOUČENÍ.

V LOUČENÍ.
Mladosti, s bohem! Prosnil jsem již dost, a skepse chladná dotkla se mi skráně, již navždy rozmetán je zlatý most, jenž vodil mne k tvé pohádkové bráně: již v tobě vidím jen svou minulost! Vím, prcháš navždy, nevrátíš se zpět, snad s tebou odejde i moje štěstí... Však v loučení mi těžko rozumět, proč ještě váhám, bloudím na rozcestí a ke rtům tisknu poslední tvůj květ! Zdaž on mi poví, kam se obrátím?... Darmo se tážu, duch můj dobře cítí, že nikdy juž tě v náruč neschvátím, že tam, kde vyrostlo tvé svůdné kvítí – též já se nevrátím! A přec ti žehnám za každý tvůj dar, ač nevěrnou jsi milenkou mi byla a tužby moje deptáš nyní v zmar: vždyť dávno dřív jsi jiné opustila, kdežto já plně dožil se tvých jar! 100 I já jsem sníval, horoval tak rád, když motýl štěstí na okno mi slétl, i já jsem nadšen plesal tisíckrát, i já jsem toužil, miloval a kvetl – – ach, byl jsem mlád! Tu nevolána, za chvil svátečních i poesie bývala mým hostem, tu k výsosti chtěl rozdech prsou mých, a hudba chvěla se v mém citu prostém z duše i srdce, nevyčtena z knih! Zda mohu za to, že jsem verše psal, když osudem tak určeno mi bylo! K jich bouři mladické bych rád se znal, i k tomu snad, že vždy jich nesvětilo těch Uměn božství, jež jsem k sobě zval... Však zvučela z nich struna života bezelstným hlasem nitra upřímného, a jako z mračen hvězda blýskotá – planou z nich jasně cíle chtění mého: tož přirozenost, pravda, prostota! Mně poesie byla útěchou, ne hříčkou rozmaru, ne sobců pýchou, ne za vavříny honbou bezdechou: já vítal v ní jen holubičku tichou, jež ráda hnízdila mi pod střechou! Ať se mi smáli, že jsem dětinou, že bláhové a naivní píšu sloky: mně neodlétla mladost hodinou, 101 já v kouzlu jejím celé prosnil roky, můj život v ní byl svěží květinou! A proto vděčně patřím na tě zpět, ó, mladosti, i z pochmurného dneška, a proto umím tobě rozumět i teď, kdy krok můj na rozcestí mešká, a v rukou mám již poslední tvůj květ! Jen díky mé ti buďtež odvetou, když opouštíš mě na vždycky a zcela... Nech růže mé juž nikdy nekvetou – – přec moje píseň ve svou dobu zněla, přec býval čas, kdy byl jsem poetou! 102 OBSAH.
VSTUP. Červánky7
ZE ZAHRAD LÁSKY. Růže8 Za odlétlým snem9 Píseň májová10 Sám11 V prvním boji12 Jarní modlitba13 Poselství15 Za štěstím16 Podzimní slunce17 Tajná láska18 Setkání20 Čarodějka22 Slib23 Píseň svatební25 Dým26 Návrat26 Vyznání27 Otázky28 Idylla v zimě29 Píseň30 Bohatství chudých31 Po letech32 V bolesti36 U kolébky37
Z PŘÍRODY. Přání39 Jeseň40 Když všecko kvete a zpívá41 Na slatině44 [103] Oblaka46 Zdání47 Pod sněhem I. II. III.48 Letní vzpomínka50 Západ51 V prvním slunci52 Zapadlou stopou53 Na průseku54 Zimní krajina55 U lesa v březnu56 Zimní slunce59 Léto59 Čáry61 V prosinci62 Jarní neděle63 Hořec66 U lomu v lese69 Konec zimy70 Z ranných potulek71 V doufání73
Z POUTI ŽIVOTA. V odevzdání75 Poslední parník76 V chumelici78 Slze82 Vzpomínka z cest85 Na oříšky!86 První let88 Ve starém hnízdě89 Opuštěným o dušičkách I. II. III.92 V černý den96 Snění98
DOSLOV. V loučení100
E: až; 2002 [104]