SLZE.

SLZE.
Jsou slzy, které z očí netekou a přece pálí, jako žhoucí láva, když za minulost dávnou, dalekou vzpomínka najednou je vyvolává... Do citů udušených jako v troud po letech jiskra padne – a troud hoří – – A z duše vyhrkne ti slzí proud – však palčivou tu ránu neumoří! Ó, kterak nyní odvolal bys rád bolesti, druhdy způsobené jiným; jak bys teď odprosil je tisíckrát za všecko, čím jsi zlobou jich byl vinným! Zda choval jsi se vždycky jako syn s úctou a láskou k matce své i k otci; zda vskutku nehanbí tě žádný čin, jímž o sen oloupil jsi jejich noci? 82 Zda nikdy nezradil jsi přátel svých a věrně stál jsi ve slovu, jim daném; zda z jejich vad jsi netropil si smích a zle jich neurážel v hněvu planém? Zda v útlém nitru dívčích bytostí nadějí marných plam jsi neprobouzel a nehrál s květem sladké milosti, ač sám se’s pokrytecky klamu vzpouzel?... Či nezmrazil jsi rukou surovou ten první máj, když mladá srdce plnil; či nepromarnil’s línou pohovou hlas citů svých, když nadšením se vlnil?... Co jiní doufali zde od tvých vloh! Jak žehnali ti modlitbou i přáním! Leč ty jsi odkvetl jak planý hloh – a stydno je ti trapným zardíváním... A za ty hříchy ve tvých hlubinách dnes tekou slzy, nikým neviděné, za staré viny v pozdních hodinách tvé vlastní svědomí tě na soud žene! Svou mladost bez činů jsi prohýřil, zrak dobrodinců slzami jsi zrosil... Dnes mrtvi jsou – a ty’s jich nesmířil, ne, ty’s jich za své křivdy neodprosil! Jak vyvoláš je nyní z hrobu? Jak napravíš, co není, není možná?... V té chvíli náhle ve tvou útrobu se lítost vrací, upřímná a zbožná. 83 A žhavé slzy tekou v nitru tvém, tak bolestně, až ze dna srdce tekou, jak na jaře, kdy v tání březnovém pláč zimy kvílí rozbouřenou řekou... Žehnej těm slzám! Kéž jen vytekou! V pokání hlubokém zas najdeš víru, v něm za minulost dávnou, dalekou se sklene nad tebou zas duha smíru. Ty slzy řeknou ti, že’s člověkem, jenž nesčíslné chyby měl a vady, jak určeno mu v losu odvěkém – však v losu tom že sám jsi nebyl tady! Ty slzy přiblíží tě bratrům kol, jimiž jsi zhrdal po čas uplynulý, abys teď živým nahradil ten bol, jejž učinil jsi těm, kdo zahynuli... Tu pocítíš, jak blahá proměna s tvým srdcem, dřív tak sobeckým, se děje; jak sladkou je ta vnitřní odměna, když trpícího zbavíš beznaděje! Když dílem tvým je radost chudého, když tobě žehná pohled jeho vlídný – – tu zapomeneš, mysle na něho, jak sám jsi v nitru ubohý a bídný. Tu prsa tvá zas lehčeji se dmou, a stíny z duše mizí jako v mlze, tu svědomí tvé již tak nežehnou ty tajné, nikým neviděné slze... 84