V DOUFÁNÍ.

Alois Škampa

V DOUFÁNÍ.
Jest zima krásna, sněžnou když třásní nahou hruď země pokrývá; jest jaro slično ve květů básní, když se jak dívka usmívá, a po nich léto v slunci a zpěvu králem je v pouti vezdejší – – – ale přec, myslím, po všem jich zjevu podzim jest někdy krásnější! Veleba smrti v zimním vlá tichu, lásku má vesna v písních svých, slávou plá léto, obilnou líchu když čeří vánkem v šum a smích: leč kam se děje všecka jich vnada, když přijde soudruh pozdější a v lesích zlato se stromů padá?... Přec jen jest podzim krásnější! Krásný jest podzim, krásnější mnohem nad všechen půvab soků těch; on jejich vnadám dává již „s bohem“ – a přec má v líci stopy všech; ztrativ už mladost, blíží se k stáří, nezná už bouře dřívější, ale klid nebes v očích mu září – věru, jest podzim krásnější! Po boji vnitra, klopotném vždycky, po dravém vášní přívale – stihne i k nám tak podzim náš lidský, nesa nám snění bývalé, 73 i začne doufat hruď naše stará, byť byla sebe bídnější, že než ta léta, zimy i jara – podzim náš bude krásnější! Hle, tak již podzim přišel i ke mně, navždy jsem vzdálen od léta... Však z jeho míru snivě a jemně náhradou dnes mi vykvétá za jara ztracená, slzy a vrásky, za všecku bolest někdejší – – – jakoby divem pozdní květ lásky, krásnější snad – a šťastnější! 74