U LESA V BŘEZNU.

U LESA V BŘEZNU.
Ještě lze vidět až do srdce háje větvemi stromů bezlistých, ještě tam dřímá v rokli sníh, který snad sejde až idyllou máje, ale zde na svahu k polední straně žloutne již ve skalách mochna tak raně, a v dolu potok, sepjatý ledem, prolomil náhle okovy: divoce bouří a na břehu hnědém šplouná až po kraj vrboví... Včera to nebylo – rci ale dnes – je-li to před tebou ten samý les? Ještě lze vidět až do jeho hloubi ryšavým listem zapadlé, 56 ještě tam v mýtin zrcadle podzimní šaty má habří a doubí, ale kol na hlavách jilmů a buků raší už záplava červených puků, a dole z mechu prvně se bělá panenský kalich sněženky – jakoby příroda předhonit chtěla nejkrasší jara myšlenky! Včera to nebylo – rci ale dnes – je-li to před tebou ten samý les? Ještě lze vidět až do jeho klína v rozsochy křovin, prázdné hnizd – ale juž kos tam zkouší hvizd, zda-li ho od lonska nezapomíná, a šerá pěnice ve slunné stráni najednou dala se do cvrlikání, neboť jí s nebes nadšení jasné poprvé kmitlo do zraku, a ona touží zas po lásce šťastné v závrati sladkých rozpaků... Včera to nebylo – rci ale dnes – je-li to před tebou ten samý les? Ještě lze vidět až do srdce háje v zarostlé mlázím paseky, ale juž vniká bezděky i do jich okénka tušení máje, vše tam chce na světlo z chladu a šera, vše jinou barvu má, než ještě včera, 57 a v holých prutů spletitou tíseň znova se vrací květ i vzrůst, nebo v nich poprvé zazněla píseň – radostná píseň z lidských úst! Včera to nebylo – rci ale dnes – je-li to před tebou ten samý les? Ještě lze vidět až do jeho hloubi na cesty, zvlhlé noční mhou – ale juž po nich dívky jdou natrhat kočiček v jívovém loubí, a jejich zpěvánka, prostá a milá, z průseku najednou zahlaholila, stříbrným zvonkem po celém lese do skal a strání vzlétajíc – jako ten skřivánek, an se z niv nese výše a výše slunku vstříc! Včera to nebylo – rci ale dnes – je-li to před tebou ten samý les? Slyšíš tu zpěvánku, dětskou a svěží, a je tak blaze v prsou tvých, jakoby roztál onen sníh, který ti na nich už od zimy leží; kraj tone před tebou jakoby v mlze, a ze tvých očí ven řinou se slze, nebo ti praví píseň ta stará, co včera nebylo, že bude dnes: že zase okřeješ polibkem jara, jako ten smutný, bezlistý les!... 58