Ještě lze vidět až do srdce háje
větvemi stromů bezlistých,
ještě tam dřímá v rokli sníh,
který snad sejde až idyllou máje,
ale zde na svahu k polední straně
žloutne již ve skalách mochna tak raně,
a v dolu potok, sepjatý ledem,
prolomil náhle okovy:
divoce bouří a na břehu hnědém
šplouná až po kraj vrboví...
Včera to nebylo – rci ale dnes –
je-li to před tebou ten samý les?
Ještě lze vidět až do jeho hloubi
ryšavým listem zapadlé,
ještě tam v mýtin zrcadle
podzimní šaty má habří a doubí,
ale kol na hlavách jilmů a buků
raší už záplava červených puků,
a dole z mechu prvně se bělá
panenský kalich sněženky –
jakoby příroda předhonit chtěla
nejkrasší jara myšlenky!
Včera to nebylo – rci ale dnes –
je-li to před tebou ten samý les?
Ještě lze vidět až do jeho klína
v rozsochy křovin, prázdné hnizd –
ale juž kos tam zkouší hvizd,
zda-li ho od lonska nezapomíná,
a šerá pěnice ve slunné stráni
najednou dala se do cvrlikání,
neboť jí s nebes nadšení jasné
poprvé kmitlo do zraku,
a ona touží zas po lásce šťastné
v závrati sladkých rozpaků...
Včera to nebylo – rci ale dnes –
je-li to před tebou ten samý les?
Ještě lze vidět až do srdce háje
v zarostlé mlázím paseky,
ale juž vniká bezděky
i do jich okénka tušení máje,
vše tam chce na světlo z chladu a šera,
vše jinou barvu má, než ještě včera,
a v holých prutů spletitou tíseň
znova se vrací květ i vzrůst,
nebo v nich poprvé zazněla píseň –
radostná píseň z lidských úst!
Včera to nebylo – rci ale dnes –
je-li to před tebou ten samý les?
Ještě lze vidět až do jeho hloubi
na cesty, zvlhlé noční mhou –
ale juž po nich dívky jdou
natrhat kočiček v jívovém loubí,
a jejich zpěvánka, prostá a milá,
z průseku najednou zahlaholila,
stříbrným zvonkem po celém lese
do skal a strání vzlétajíc –
jako ten skřivánek, an se z niv nese
výše a výše slunku vstříc!
Včera to nebylo – rci ale dnes –
je-li to před tebou ten samý les?
Slyšíš tu zpěvánku, dětskou a svěží,
a je tak blaze v prsou tvých,
jakoby roztál onen sníh,
který ti na nich už od zimy leží;
kraj tone před tebou jakoby v mlze,
a ze tvých očí ven řinou se slze,
nebo ti praví píseň ta stará,
co včera nebylo, že bude dnes:
že zase okřeješ polibkem jara,
jako ten smutný, bezlistý les!...