Plyň, verši bouřlivý, a nes se dál a dál,
jak lesní bystřina dá v předhoří se v cval
skrz bílé přehrady a prudce pádí vpřed,
že strhne každý list, jenž padne v proudu střed.
Když cit v tvé spády kles, buď čist, jak sněhy hor,
jak rybka stříbrná, jak slunce lesklý vzdor,
co blyskne poznovu v pěn jiskrách zvířených
a svítí nad topas, neb vína zářný pych.
Když pápěr však to jen, jímž vánek zakrouží,
ať vír, jak zaslouží, jej ke dnu pohrouží.
A když to mrtvá snět, jíž kůra oprýskala,
jak prsty mumie vždy svrasklá, zahnědlá,
již troucheň červivá, neb černý mech tam vroubí,
kde rozhlodal ji déšť, kam plíseň usedla –
ať v kleštích balvanův uvízne v temné hloubi.
– Leč pružná když to jest a svítící se jíva,
v níž prýští vesny krev a první síla živá,
z níž víří jehněd pel, jak mračný, zlatý prach,
kde včelky tančily a šuměly si v hrách,
jež větrů nárazům i bouři vzdorovala,
až přec ji sklátila v dol řítící se skála, –
ať v bahno nesrazí jí splav svou bílou strží,
ať proud ji povznáší a kámen nezadrží.
Než tu, kde rovinou jdou volně jeho kroky,
kde v šířku rozvinou se majestátní toky,
a v pásmo kantilén se mírní burné sloky,
nechť měkkým náručím ji skládá do zálivu,
ať v písku stříbřitém se vkotví v květnou nivu,
ať v listy rozpučí a čerstvou mízou bují,
ať horské sýkory ji v zimě navštěvují
a větry šeptají jí zkazky skalních slují.
Když vůně velkonoc pak táhne v zmládlém kraji,
když oknem oblohy zří slunce zlatovlasé
a fial okénky se země dívá v háji,
když pták se ve vzduchu a srdce koupe v jase,
když leskem problesklo sklo řeky, dlouho slepé,
když vesny věštitel v své výši křídly třepe, –
ať z větve zářivé hoch píšťalu si klepe,
by první touhy své zpěv zahrál bujarý,
jak horský pastevec hrá v dřevě fujary!