ALEXANDRIN.

ALEXANDRIN. Otakaru Theerovi.
PlyňPlyň, verši bouřlivýbouřlivý, a nes se dál a dál, jak lesní bystřina dá v předhoří se v cval skrz bílé přehrady a prudce pádí vpřed, že strhne každý list, jenž padne v proudu střed. Když cit v tvé spády kles, buď čist, jak sněhy hor, jak rybka stříbrná, jak slunce lesklý vzdor, co blyskne poznovu v pěn jiskrách zvířených a svítí nad topas, neb vína zářný pych. Když pápěr však to jen, jímž vánek zakrouží, ať vír, jak zaslouží, jej ke dnu pohrouží. A když to mrtvá snět, jíž kůra oprýskala, jak prsty mumie vždy svrasklá, zahnědlá, již troucheň červivá, neb černý mech tam vroubí, kde rozhlodal ji déšť, kam plíseň usedla – ať v kleštích balvanův uvízne v temné hloubi. 92 – Leč pružná když to jest a svítící se jíva, v níž prýští vesny krev a první síla živá, z níž víří jehněd pel, jak mračný, zlatý prach, kde včelky tančily a šuměly si v hrách, jež větrů nárazům i bouři vzdorovala, až přec ji sklátila v dol řítící se skála, – ať v bahno nesrazí jí splav svou bílou strží, ať proud ji povznáší a kámen nezadrží. Než tu, kde rovinou jdou volně jeho kroky, kde v šířku rozvinou se majestátní toky, a v pásmo kantilén se mírní burné sloky, nechť měkkým náručím ji skládá do zálivu, ať v písku stříbřitém se vkotví v květnou nivu, ať v listy rozpučí a čerstvou mízou bují, ať horské sýkory ji v zimě navštěvují a větry šeptají jí zkazky skalních slují. Když vůně velkonoc pak táhne v zmládlém kraji, když oknem oblohy zří slunce zlatovlasé 93 a fial okénky se země dívá v háji, když pták se ve vzduchu a srdce koupe v jase, když leskem problesklo sklo řeky, dlouho slepé, když vesny věštitel v své výši křídly třepe, – ať z větve zářivé hoch píšťalu si klepe, by první touhy své zpěv zahrál bujarý, jak horský pastevec hrá v dřevě fujary! Zlatá Praha 1917, č. 40. Vydra – 23./IV. 1913.
94