STĚHOVÁNÍ DUŠÍ.

STĚHOVÁNÍ DUŠÍ.
Ó, jestli věříš v duší stěhování, věz: často zdá se mi, že minstrelem jsem byl, jenž, loutnu na plecích, jde vesel květnou plání, hrad zářný, románský, je sladký jeho cíl. On útlé slečně tam svou píseň žhavou zpíval: co nedořekl verš, řek’ ruky stisk a smích, až růže z Jericha i jasmínový příval kol loubí chvěly se v těch bouřných polibcích. A proto píseň má již v mládí vyletěla, by tebe našla zas a světy zapadlé; dob zašlých nádhera i vesny barva skvělá mně svítí v planoucích tvých očí zrcadle! Ach, jestli věříš stěhování duší: – mně zdá se častokrát, že mnichem dřív jsem byl, jenž ticho gotických svých arkád krokem ruší a čítá Vergila, jejž sobě oblíbil. 60 A v blízkém klášteře, kde ozdobné jsou mříže, jej vítá růžná tvář vždy v němém úklonu; on v cellu vrací se a vedle znaku kříže květ kreslí nachový a svoji Madonnu. A proto v světě tom, jenž prost už romantiky, čar přímých ulicí jdu s hledem sklopeným a v snění ztrácím se a vzdávám tiché díky, když starý, vážný hrad i klášter němý zřím. A proto v světě tom, už prostém romantiky, v led hmoty vdechnu si zas ducha čerstvý nach a hledím ve tvůj zrak a líbám tvoje rtíky a sílu víry mám a písně mocný vzmach! Máj 1905. 528. 19./XI. 1895.
61