ČEJKA.

Jaroslav Haasz

ČEJKA.
Zní opět čejky křik, kde louky vysýchají, a v mokrém ještě háji se zlatem zaskvěje květ orseje a zlatý pryskyřník. Zní v nivě čejky křik. Ach, kolik ještě zim tak přejde čelem tvým a vrásky zanechají, jak brázdy vyreje si rolník za pluhem. Druh klesne za druhem, a před zrakem ti mdlým poslední usne věta; smrt přijde, vykřičník! 75 Zní nyvě čejky křik: že po všem bude veta, slz pouze několik, jež rychle vysychají, je vše, co potom zbude. Nač proudy krve rudé, nač úzkost tvoření, nač touhy hoření, nač hrůzy zklamání a bolů černá muka a kolem lámání? Vše v bezdný hrob se řítí. Mdle mračny slunce svítí, zní v poušti čejky křik. Topičův Sborník 1916. 18./III. 1913.
76