PO VÁLCE.

PO VÁLCE.
Snad ustal déšť, jenž týral po den celý, v němž hory, lesy, potoky se tměly a náhle propadly se v šedé moře, v němž táhla mlha po pláni a hoře, hned skokem vyšvihla se vrchu k hlavě, hned o stráně se tříštila i boky, jak vlna o člun pleská po přístavě. Když nyní vše skryl večer v šedé síti, duch nemůže si ani pomysliti, že slunce, zlatá rybka, v ní se mrská kdes jinde, jako v krbu jisker hrstka, že včera ve chvojí, neb u bučiny, si hrálo tkajíc žluté pavučiny a zítra zas že vzejde v plné slávě. * Snad bouř, jež duní světem celé roky, přec doburácí krvavé své sloky; 90 však nelze již si pomysliti v duchu, že vrátí se zas život svému ruchu, že u výhně a tmavé kovadliny, kde vanul chlad a hrály noční stíny a v tahu větrů černé pavučiny, zas bude tančit záře sálající, že klidně půjde rolník za radlicí, a když se skřivan vznese do azuru, že z hrudy vzhlédne v modré moře vzhůru a vzpomene si v zarmoucené duši těch, kteří spočívají v dálné zemi, k těm divům vesny, zpěvu žití, hluší, a prostřed rozjásaných krajů němi. V Hartmanicích 30./IX. 1916.
91