PO VÁLCE.
Snad ustal déšť, jenž týral po den celý,
v němž hory, lesy, potoky se tměly
a náhle propadly se v šedé moře,
v němž táhla mlha po pláni a hoře,
hned skokem vyšvihla se vrchu k hlavě,
hned o stráně se tříštila i boky,
jak vlna o člun pleská po přístavě.
Když nyní vše skryl večer v šedé síti,
duch nemůže si ani pomysliti,
že slunce, zlatá rybka, v ní se mrská
kdes jinde, jako v krbu jisker hrstka,
že včera ve chvojí, neb u bučiny,
si hrálo tkajíc žluté pavučiny
a zítra zas že vzejde v plné slávě.
*
Snad bouř, jež duní světem celé roky,
přec doburácí krvavé své sloky;
90
však nelze již si pomysliti v duchu,
že vrátí se zas život svému ruchu,
že u výhně a tmavé kovadliny,
kde vanul chlad a hrály noční stíny
a v tahu větrů černé pavučiny,
zas bude tančit záře sálající,
že klidně půjde rolník za radlicí,
a když se skřivan vznese do azuru,
že z hrudy vzhlédne v modré moře vzhůru
a vzpomene si v zarmoucené duši
těch, kteří spočívají v dálné zemi,
k těm divům vesny, zpěvu žití, hluší,
a prostřed rozjásaných krajů němi.
V Hartmanicích 30./IX. 1916.
91