I.
ZAŠLÉ OBRAZY
[7]
PO PRÁCI.
Teď přišla líbezná ta chvíle,
kdy možno světlo rozžehnouti,
se svěřit fantasií Víle
a na vzdušné se vydat pouti.
Ať vítr venku duje kvíle
a jilmů korunkami kroutí,
ty česej zlaté plody píle
a řezej vrby zralé proutí.
Tu sedni v zeleném svém křesle,
skráň opři sobě v plyše měkké
a na město hleď nedaleké,
kde domy stoupají jak jesle,
kde po vlnách střech břidlicových
se světla míhají, jak v moři,
a s věží ve zchátralých krovích
se zvony slavně rozhovoří.
9
Ssaj opojení z mládí sklínky,
jak můra slétá na plamen;
tvá duše rozviň upomínky
své silně žlutý pergamen!
18./XI. 1916.
10
HVĚZDY.
Co’s, Bože, květů na té zemi nasil,
by večer uvadly, když ráno rozpučely,
když v záři sluneční je oblétaly včely
a večer studený vše světlo zhasil;
co’s nasil květů pouze na hodinu,
tak pestrých, míhavých, jak paprsk slunce v moři,
a co jich zahynulo v chmurné doby hořihoři,
a přece neklnuly tobě, Hospodinu.
A nasil’s hvězd, jež letí modrým nebem,
co třpytící se kapky mocných vodopádů,
má mnohá v okamžik jen život a svou vládu,
pak zmizí proniknuta smrti hřebem
a žehná světu, jako ty’s kdy žehnal.
Však nikdy nevzkypí žal její v pláč a lkání,
neb rouhání, že kdos jí náhle dráhu sklání
a na luh smrti bílé hvězdy sehnal.
A nasil’s duší po široké zemi,
dal k letu křídla jim, zář hvězd a květů vůni,
11
by v hymně vznášely se nad bouřlivou tůní,
dal’s píseň jim, že nikdy neoněmí.
A pak jsi zhasil hvězdy, květy zničil
a dal jim letět v bouři, divých větrů stonu,
co hvězdám s vrcholu v hloub do propastí sklonu
vzav jim i sny, v nichž duch se krásou vztyčil.
Leč hvězdám hasnoucím a květům zvadlým
dal’s trpělivost tichou, bytost bez vědomí,
že navěky jich žití náhlá rána zlomí
a nevrátí se mládí v temno padlým.
A duším ubohým dal’s bouři, jíž se pění
i zřídlo radosti, když v moře žalu vtéká,
i zašlý sen, kdy vlnou nad propastí těká,
že z prázdné noci té již není vykoupení.
30./IV. 18771877.
12
V PARKU.
I. NEPTUN.
Hle, jak tu tiše spí! Zář s hůry v líc mu svítí,
a větřík prorývá vlas zelenavý, dlouhý,
v nějž vpleten okřehek, jak v lesklé vlny strouhy,
co skály úbočím se v žlutém jílu řítí;
vše leskem vůkol plá: list prokmitavých buků,
jež v pestré směsici zde rovnou alej tvoří,
kde stín i paprslek, jak do vlny se noří,
i lesklý hlohu list, pln zarosených puků,
klas trávy rozkvetlé, jež v mechu stínem píše,
i růžná slzička – vše něhou, jasnem dýše.
A Neptun tiše spí; kol něho odpočívá
dav bujných delfínův a velké špulí pysky;
květ šípku nevinný se v černé tlamy dívá,
kde v časech uprchlých proud lily vodotrysky,
i lašťovičník tam se vánkem chvěje žlutý,
co s blínem otravným jen vroubí zříceniny;
13
a místo trojzubu mu v směsi černé hlíny
svou zatkly ratolest vrb zlatožluté pruty.
Teď němý, klidný jest, jen kámen nepohnutý,
jejž brázdil s vichrem déšť, an proud svých kapek házel;
jej s celou družinou čas v skálu zaklel krutý
a kol, jak na hrob kříž, své zhouby svědky sázel.
Však tichým večerem, kdy stříbra pavučinou
les, jenž se táhne v dál, jas luny obetkává,
mdlým zvukem cikáda v dech čerstvé noci lkává
a z rosných krůpějí zář plane nad lučinou;
když chochol rákosí se k břehům šumným níží
a rudé hvězdy zrak se modrým nebem plíží,
když vánek uloží se v staré větve lípy, –
ó, jaký šum a rej, tu Neptun zvedá žezlo,
kam se hvězd blýskavých se všecko zlato svezlo,
a kolem z kotliny proud vyplyne a kypí.
Tu staří delfíni se otřásají, vzchopí,
v proud mávnou ploutvemi a ke králi se tulí,
tok stříkne k obloze, když v něj své tělo ztopí,
14
a Neptun otěží je zlatou, jak se hnuli,
v dál z parku pohání.
S ním dolů jedou k moři,
v tůň jeho zpěněnou, jak v pravěku se noří,
a jízdou divokou v zlý jeho příboj běží. –
A zpět se vracejí až s probuzenou zoří,
když ranní rosy šat už nad krajinou leží...
Pak zas vše tiše spí; v hloub zpět se pramen ztratí,
jen rosu zanechá, již paprsk jitra zlatí,
kol sochy černavé zář jeho plane tichá,
níž k trávě chudobky květ uklánějí bílý,
dech křovím nepohne, a listí nezavzdýchá,
ni motýl nelétne, pták v snětích nezakvílí.
Tak on tu s družinou svou dříme upoutanou,
sám temný v záři té – sen noci zkamenělý,
a dolů k delfínům, již dávno oněměli,
mu tváří zbrázděnou dvě kapky rosy kanou.
9./VIII. 1878.
15
II. ZBOŘENÝ MOST.
Dva černé oblouky – toť všechny jeho zbytky;
v jich stěnách omšených se zachytily keře,
v jich stínu pavouci v síť upřádají nitky
a zřídlo pramení, zde shromaždiště zvěře;
sem k vodě přichází a plachým okem vzhlídá,
kde v černém kamení se leskne bílá slída.
To mostu zbořeného jediná jest krása;
pak růže planý květ, jenž visí na obrubí,
a vánkem kolébán lesk první rosy střásá;
však nad ním mrakové se valí černí, hrubí,
a zimy poselství již létá po strništi,
dav sýkor šedivých kol dumným hlasem piští.
Tak v prázdno naděje se protrhané klenou,
jak ve sráz tento most; bol trnitý v nich roste,
a dumné myšlenky k nim chodí na zapřenou,
16
a písně žalostné jsou jejich stálí hosté,
květ smutku proplétá jich stíny křivolaké –
co potom zbude z nich, až opadá ten také?
Alm. Slavia 1881.
Ve Šternberce 25./IX. 1878.
17
PARKU VE ŠTERNBERCE.
Když přešlo třicet let, zas uzřel jsem tvé stíny,
ne zlatá světla tvá, jen parku zříceniny:
tvé cesty zničeny, lip řady pokáceny,
hra slunce ve snětích, jež pro lid nemá ceny,
snad s vichrem odlétla, tvé sochy, krásné ženy,
ač mechem pokryty a s rozbitými jmény,
jak v zem se propadly. Kde houstla v tichu líska,
dým černý valí se, vlak špinavý tam píská,
had, kolej z ocele, tvá něžná bedra stiská,
že těsněj pod hradem se ke zdi choulí víska.
Kdo se mnou smáli se, ti navěky již ztichli.
Jak poutník jsem tu dnes, jenž večer kroky zrychlí,
by domů dostihl, však domov nepoznává.
Zří hrobky kolkolem, je zvadlá vůkol tráva.
Zlatá Praha 1917.
19./IX. 1916.
18
LETNÍ.
Do památníku paní Boženě Kvapilové.
Když v lukách plno chrysantému
a blatuchy květ žlutavý,
a když kol hájův a hor lemu
se táhne závoj dálavy,
duch vzlétá nad slunečné kraje,
jak vážky křídlo duhou hraje,
a srdce z běd se zotaví.
Když na jezeře pluje v dáli
jak naděj, plachta bělavá
a rokytí, jež břehy halí,
svůj pocel větru rozdává,
jde duše, bosá dívka, k břehu
a trhá klas i květů něhu,
neb ducha žeň teď nastává.
Hle, celá zem je v dětí plenu,
vždyť plný hnizd je každý peň,
19
roj motýlů si na vrb kmenu
lesk samý spřádá v suchou dřeň.
Nuž, písni, jako dítě malé,
šat k reji kasej sobě dále
a na svět zimní zapomeň!
25./VI. 1888.
20
PÍSEŇ.
Františku Kvapilovi.
A kdyby život stohlavou byl saní,
jež střeží mládí zlatý zpěv
a raní znenadání –
mne nezleká ten zjev.
Přec včelí bzukot v třešních podle strání,
smích žencův a ples děv
dál budu pět i krev,
již roní jeřáb na zaváté pláni.
Byť bych i Klamu do duše hřmít musil
v svém věku prokletém
a někdy pro lidstvo pláč pouze dusil
v tom žalu stoletém,
má píseň v měkké dlani mojí paní
vždy veselým je ptáčetem!
22./IV. 1894.
21
LAMPA.
Když lampa zpívala, my, silně ospalí,
kol stolu sedíce, jsme otce čekali.
Krb zvolna vychládal, a ztichla ulice,
skla kalných luceren se chvěla řinčíce,
jak větru nárazy se o ně opřely,
a blikal plamen jich, jak světla bludivá,
stín jejich po stěnách se kmital nesmělý,
jak v době půlnoční dav příšer chodívá.
Když ohlas kroků zněl, z nás někdo zvědav naň,
šel k oknu tichounce, by opřel o ně skráň,
a hleděl do dálky, kde sídlí naděje;
všech oči upřely se v bílé veřeje
a klesly zase zpět, mdlé v unavenou dlaň,
a vítr skučel dál, a lampa zpívala.
Když nyní po letech v svém teplém příbytku
jsem četl ve Květech kdes trudnou povídku,
a vítr do krbu když dýchal jako měch,
hned pustou zahradou jel po nástrojích všech,
22
jak v strunách obrovských by ďábelskou hrál směs,
hned šuměl z daleka, jak rozpěněný jez,
zas lampa zpívala.
Ten jednotvárný zvuk
mně v duši vyvolal hned píseň plnou muk:
sten dětí, ždajících, kdy otec přijde zpět,
pláč opuštěných žen, jež tonou v moři běd,
hlas brku skřípavý, když písař chýlí skráň,
tluk hodin půlnočních, kdy žádá smrt svou daň,
vzlyk tiché modlitby, kde tvář je zsinalá,
i vlastní vzdechy mé, když lampa zpívala.
Zvon.
27./XI. 1895.
23
VE VILLÁCH OPUŠTĚNÝCH.
Ve villách opuštěných,
kde veselý zněl smích
a piana zvuk z oken otevřených –
sten vichru kvílí v nocích bouřlivých.
Teď smutné vrbě nad basénem
již vítr cuchá dlouhý vlas,
a v křoví tichém, opuštěném,
jen zazní kosa táhlý hlas,
šum listí, jímžto zima lože zemi stele,
a večery jsou dlouhé, neveselé.
Jak truchle šustí dub i rákos na hrázi!
jdou těžká, modrá mračna v teskna chvílích
a jestli slunce vnikne do okenic bílých,
sám v tichých jizbách paprsek se prochází...
už plamének je chmýřím šedým spiatý,
a révy černá kostra klepe svými hnáty.
24
Jen duše má se v zašlý čas ten vrací,
co smrt a smutek chová v očích sklenných,
kde leží prach a upomínek pel,
kde zhasl svit a zpěv již oněměl,
a nestaví se ani přeletaví ptáci
v těch sadech vyrudlých, kde vane chlad a žel,
a villách opuštěných.
Máj 1914. 13.
25
MÝŤ.
Kdes v lesích dalekých
mýť bahnitá je skryta;
Mír, vládce lesních tich,
tam vzácné chodce vítá;
když slabou pěšinou,
jež listím zasypána,
tu mhou a houštinou
snad lovec bloudí zrána.
V klín hvozdů hlubokých
mýť bahnitá je skryta,
tam hrdliček zní smích,
a křídlo sluk tu lítá,
když první líska raší;
a s rudým západem
se v roztouženou zem
už soumrak zvolna snáší.
Kdes v lesích dalekých
mýť bahnitá je skryta;
26
tam leží bílý sníh
a hřímá bouře litá.
Jak v kožich bělavý
strom každý zabalen,
i pokácený kmen,
jenž kles kdy do trávy.
V klín hvozdů hlubokých
mýť bahnitá je skryta,
mha z šedých třásní svých
tam hustou clonu splítá.
Již není zvěře stop –
zde musila by zhynout,
jen píseň má jak v hrob
si tam jde odpočinout.
Máj 1905. 473.
N. Hrady – 10./I. 1904.
27
AŽ K VÝŠI NAD LESY.
Až k výši nad lesy, jež modrou chmurou spialy
nám obzor dokola,
kde jako zlatý štít nad vyprahlými valy
v zrak rybník plápolá,
až k výši nad lesy, jak drobných mušek roje
tlum ptáků táhnoucích se míhá,
že sotva ještě stíhá
jej v lesku slunečním a v slzách oko moje.
Teď široký jich klín zas ostře k předu míří,
jak střely za cíli,
teď na dvé roztrh se a v kruhu mocně víří;
zda s cesty zbloudili?
A zase v závratnou se výši zvedají.
Snad stezku hledají
tu v mraku křižovatce,
již každý vítr mění,
či zastavili krátce
a s výše svojí cení
28
šíř hvozdů dalekých, řek, měst, i polí pruhy,
než směr si zvolí druhý?
Když večer nádherný své barvy pestré vylil
v kruh nebes palety
a kotouč ohnivý se v šedou mlhu chýlil
a za bor staletý,
když luny bledý květ
se v modrých vlnách zved
a skryl pak v mráčků závoj zelenavý,
jak růže leknínu, již zaplaví vln davy, –
tlum ptáků za chlumy již v dálce k jihu pílil.
Kde asi spočinou mdlí tito poutníci?
Zda luny bílý svit, mdlé hvězdy zářící,
jim cestu naznačí, zda mlha, vařící
se z kotlů pohorských, je srazí pod hor štíty
a s hlavou krvavou v sráz roklin obrovitý
se sřítí bez hlesu a stopy v pustinách
a čerstvé sněhy skal jich krve skropí nach?
Či klesnou znaveni kdes v písku na pobřeží,
29
a tupý, hrubý lid, jenž chudý kraj ten střeží,
je kyjem ubije a na trh ponese?
Až k výši nad lesy, jež spialy chmurným kruhem
dny mého podletí,
se vznesly myšlenky mé po zápase tuhém.
Teď v žití podvečer, kdy stínové se dlouží
a siná cizí tvář se s hrozbou za mnou zvedá,
mdlí tito poutníci zas nad hlavou mi krouží,
jíž rozhled zakrývá už chladná mlha šedá.
Zda ještě doletí?
Padrť. – 7./X. 1900.
30
PRVNÍ MRÁZ.
Co bylo v nebi hvězd,
ty všechny opadaly
nám do zamrzlých cest.
Dřív stromy zlatem plály,
teď černají se v dáli,
a javor holý jest.
Les v mlčení se halí.
Kde pták je? Létl v jih.
Hlas písní ztracených
nás v duši žhavě pálí.
Snad že se propad svět
kams ke dnu tůně šedé:
mha bílé slunce vede,
mdlé jako po nemoci,
a brzy temnou nocí
se octnem v zemi pólu.
31
Co bylo v nebi hvězd,
ty všechny spadly spolu
nám v bláto zmrzlých cest,
jsou žluté, siné, bledé;
jen u lip, u topolů
hrst ještě stříbra jest.
A v břehu, kde proud běží,
snad jeho střepy leží,
jak prasklé kousky skla.
Už přestal vonět květ,
a zem si zasteskla:
co bylo květů, hvězdhvězd,
ty všechny opadaly
nám do zamrzlých cest,
a v světě prázdno jest!
Kinská. – 26./X. 1905.
32
BÁSNÍKOVI.
J. V.
Když, básníku, zřím tebe na ulici,
jak v mráčky dum máš ponořenou líci
a nevidíš, že slunce mdlé nám svítí,
že lid jak prach se rojí po ulici –
vždy ptám se, v který sladký země kout
se tvému snění zalíbilo plout;
i z ticha bojím se tě pozdraviti,
bych nemusil tě z dumy vytrhnout.
1893.
33
SCHODY V PARKU.
Kde z žuly schody rudé
jdou svěží alejí,
tam růžné květy všude
se k zemi snášejí.
To vesna, dívka mladá,
svůj zářný slaví vjezd,
strom každý v cestu skládá
jí bílé hrsti hvězd. –
Kde z žuly schody rudé
jdou smutnou alejí,
tam žluté listy chudé
se k zemi snášejí.
Jdou mraky neveselé,
a ptáče letí v dál,
strom na mech zdobu stele,
již dávno oplakal.
34
A sníh se v horách bělá,
a nebi pláče zrak –
tak též mi odletěla
tvá duše, jasný pták!
Petřín. – 2./X. 1902.
35
SEN.
Zdá se mně často, že jsem studentem
kdes v rovném, nudném kraji německém,
snad v Lipsku; v kolleji den celý trávím
a v knihovnách i museích se bavím;
jdu sadem na bývalých městských zdech,
neb v Auerbachův sklep, kde Fausta vzdech
i číší třesk se klenbou šerou tratí,
kde fresky ponuré lze sotva znáti.
Pak večer sedím v malé jizbě své,
kde výhled na střechy, kde krb mne zve
svým teplem, lampa útulným svým svitem.
Tu péro mé se chvěje hbitým kmitem,
tu folianty leží přede mnou
a dýší tisku vůní příjemnou,
a červená jich ořízka se svítí.
Změť písem východních mne v jiné žití
zve v lesy cédrů, v palem stinnou houšť,
má fantasie cválá v dálnou poušť;
36
tu z drahokamů divná záře tryská,
tu chrám a sloupy, s myrrhou zlatá miska.
Však zvednu hlavu – lampa má to blýská,
a cítím, jak se po vlasti mně stýská.
9./I. 1897.
37
II.
LÁSKA
SVÉ ŽENĚ
[39]
MYŠLENKA.
Prší nocí tichou, prší nocí tmavou.
Jak když mladé touhy táhnou tesknou hlavou,
lesknoucí se kapky o list lilje zvoní,
jež se pod mým oknem nízko k zemi kloní.
Jako slzy plesu v očích nám se třpytí,
na trávě se velké, bílé perly svítí,
prší nocí tichou, prší nocí tmavou.
Krůpěj za krůpějí s očí nebes padá,
z ulice svit slabý v zahradu se vkrádá,
réva zelená, jež k oknu se mi sklání,
samé zlato, stříbro,stříbro drží ve své dlani,
krůpěj za krůpějí s očí nebes padá.
Vzpomínám, jak doma, sama s myšlenkami,
sedíte a čtete, bzučíc nápěv známý,
jako včelka mladá, když med pro úl skládá;
časem posloucháte déšť, jak venku padá,
nevidíte však ni hvězdy, ani svitu,
41
ani rosných perel v listí, na pažitu;
tmavá noc a nebe zamklo zraky její,
slyšet jen, jak padá krůpěj za krůpějí.
Prší nocí tichou, prší nocí tmavou.
A přec blesklo se cos vaší snivou hlavou;
zem je pod závojem, nebe pod oblakem,
a přec mihlo se cos vaším jasným zrakem,
jak by hvězda táhla stříbrnavou rýhu,
od východu v západ ve třpytu a mihu
a tam druhé hvězdě padla do objetí.
Není to jen snění, ani přelud pouhý:
tichou nocí tmavou, plnou slzí touhy
od srdéčka k srdci myšlenka to letí.
4./X. 1882.
42
NEZIDERSKÉMU JEZERU.
To není mi tak líto příliš,
že nedošel krok můj až tam,
kde v rákosí tak divně kvílíš,
kde tok tvůj sluncem v opál zraje
a časem opět s větrem hraje
svůj bouřný čardaš končinám.
Vždyť viděl jsem tvé dálné vody,
jak pod závojem šedivým
v nich rákosové kalné brody
se tměly, jako mračna s nebe,
jak bůh by, chtěje zkrotit tebe,
ryl brázdy bujným polem tvým.
Vždyť viděl jsem tě, jak se smály
tvé vlny, že je vánku dech
jak mráčky pod azurem čeří,
a že jim slunce tváři svěří;
i stromy, nivy, města v dáli,
kde splývá obzor, mha i břeh.
43
Však toho posud v mysli želím,
že nemohl jsem vzíti tam
květ vodní anemony bílé
a poslati jej dívce milé,
by věděla, že srdcem celým
i v dáli na ni vzpomínám.
6./X. 1882.
44
SNÍH.
Padá sníh, ach padá snížek,
s rudých střech a tmavých vížek
čtveračivě hledí v svět,
dřív kde plála záře smavá,
ale nyní nepřestává
vítr smutnou píseň pět.
Ve vzduchu jak tančí křepce
a jak spíná bílé čepce
starým věžím nad hlavou!
Časem rychle slétne k zemi,
by si zahrál s kadeřemi
dívek ručkou bělavou.
A mé dítě v okně stojí,
zří, jak sníh se točí v roji,
myslí si: „ať padá„Ať padá dál,
ať jen padá ten sníh bílý,
aby měkce šel můj milý,
až by ke mně pospíchal.
45
A když přijde, dál ať padá,
ještě víc ať peří skládá
venku v pustou zahrádku;
neb čím hustěji sníh padá,
tím krb uvnitř lépe skládá
mladé lásky pohádku!“
Ruch 1884. XL.
18./XI. 1882.
46
POKLAD.
Kde kůra srdce lidská halí,
je mnohý poklad tajně skrytý,
jen světluškou se kmitne v dáli
těm, kdož jdou kolem jako v snění,
leč kolik zlata v sobě tají,
ti pouze zvědí, kteří znají
znak nad příchodem k němu vrytý
a dovedou jej vykouzliti.
A mnohým lesk, jenž sluncem svítí,
když odešli, se v uhlí mění.
Však velký poklad lásky pravé
tam, kde jsou bolu křižovatky,
v klín tmavé skály ukryt leží,
kde poutník nejméně jej tuší.
A otvírá svůj pohled sladký
jen, když je velký pátek duší
47
a dlouhý týden utrpení
se chystá v květech ke vzkříšení.
17./XII. 1882.
48
ANDERSEN.
Jiřímu Tilšrovi.
Zda víš, jak za dnů truchlivých,
kdy jednotvárný deště smích
se venku mísil s vichru jekem,
blíž krbu večer v křesle měkkém
jsme čítali kdys Andersena?
A pohádka v tom tichu čtena
nás kolébala jemným sněním,
víc nežli krb svým sladkým pěním;
už dávno děti klidně spaly,
my však jsme dále poslouchali.
Teď, když náš kruh a naše jména
dech žití dávno rozprášil,
já jediný mu věrným zbyl
a často za večerní chvíle,
49
když krb nám zpívá, u své milé
čtu s nadšením a myslí vděčnou
pohádku dlouhou, nekonečnou,
leč krásnější, než z Andersena.
25./XI. 1882.
50
JINDY A NYNÍ.
Byl večer, a my byli v jizbě sami,
a vedle sebe při okně jsme stáli,
dva dny jsme teprve se znali,
však byli jsme již dobří známí
tak dávno svými myšlenkami.
Snad šero nás tak okouzlilo,
tím, že jsme sami, blízko stáli,
až jsme se promluviti báli.
Já hleděl z okna, jak se šeří,
jak padá mlha v les i louku,
kde bylo všechno sněhem bílo.
A když už ticho trapným bylobylo,
jsem začal chválit zlaté peří,
jež zářilo vám na klobouku,
bych nemusil snad chválit zrak,
jejž pod ním vždy jsem cítil plát.
51
A posud mám ten klobouk rád,
když v něm vás, dítě, vidím jíti,
teď nechválím už peří však,
leč zlatý zrak, jenž pod ním svítí.
12./XII. 1882.
52
NORSKÁ LEGENDA.
Když do kola je nebe deštěm šedé
a slunce záře padne v slzy země,
tu klesne záclona, již anděl přede,
a v oči smrtelníků svítí jemně
Kruh Nebeský, jenž k obloze až vede.
Jím vystupují v nebes modré témě
těch, kdo zem opustili, stíny bledé,
jím nesou andělé v dol zlaté sémě.
Tam, kde Kruh onen s nivou v jedno splývá,
klíč zlatý pustí – tam se poklad skrývá.
– A ten most pial se také mezi námi,
jím prchal žal, a k nám šel anděl známý;
když viděl, že snů mých most k vám se snáší,
klíč zlatý dal mi k zlaté duši vaší.
4./X. 1883.
53
ZNĚLKA.
Jak majáku svit, jenžto přístav střeží
a v tmavé noci nekonečné délky
vstříc lodím po kypících vlnách běží,
mou myšlenku vždy láká úsměv znělky.
Víc, nežli v květu růže rosa svěží,
než perla bílá, skrytá v záliv mělký,
mne vábí k sobě – myšlenka v ní leží,
jak v ozdob zlatých lemu démant velký.
A chtěl bych, aby myšlenka má byla
jen jako rosa na poupěti ranním
tak mladá, vlahá, vonná a tak bílá.
Má láska, před níž oči v štěstí skláním,
a záře vašich zraků zlatým pláním
víc nežli démant z ní by vykouzlila.
11./XII. 1883.
54
ŠTĚSTÍ.
Když srdce štěstím překypuje
a v zlatou číš se promění,
tu duše, která ve snění
na křídlech mladé lásky pluje,
zří v hvězdnou říši umění.
A když nám žena líbá skráně
a tiskne ruku v měkké dlaně
a v ústa růžných rtů svých vděk,
je duši jako mladé zemi,
jež samý zpěv má pod větvemi
a plno modrých fialek.
Lumír 1886. 364.
V. 1886.
55
PRVNÍ PÍSEŇ JARNÍ.
Viz, jak se vlní osení!
a klásky na nás kývají!
Jak zrakové tví zrosení
se na mne v štěstí dívají;
vždyť les i pláň, i nebe, zem
kol v lásce věčné splývají.
Slyš v křoví ptactva hlučný sněm,
tu hudbu sterých šalmají,
kde pod zeleným břečťanem
v skal pískovcový vodojem
se kradou kapky potají.
A zlatý déšť i modrý bez
zpěv jarní vůně zpívají;
dnes celý svět si v náruč kles,
a srdcím zdá se o ráji.
56
Ó jistě s výše veselé
a s úsměvem se andělé
sem na tvé štěstí dívají!
Lumír 1886. 364.
V. 1886.
57
TVÁ LÁSKA.
Tvá láska jest jak víno mladé,
jež stále stoupá do hlavy:
zpěv, nadšení, ples budí všade,
krev srdce v rubín rozžhaví.
Má skráň když v ňadra tvá se klade,
již nepoznávám únavy:
tvá láska jest jak víno mladé,
jež stále stoupá do hlavy.
13./VII. 1886.
58
DRAHOKAM.
Drahokam-li zlatník leští, hladí,
aby planul duhou hran a stěn,
a pak v zlatou náušnici vsadí,
nemůže tak býti spokojen,
jak když básník verše v rondel řadí.
Snad se lépe struny k ódě ladí,
když se v srdci vznítí velký sen,
zářící, jak na koruně hadí
drahokam.
Ale víno, lásku, radost, mládí,
oheň, jenž hned tiše plá, hned chladí,
opálu svit, plný sladkých změn,
skytne smavý, hravý rondel jen
a tvůj zrak, jejž žádný nenahradí
drahokam.
Světozor 1886. 807.
30./VII. 1886.
59
STĚHOVÁNÍ DUŠÍ.
Ó, jestli věříš v duší stěhování,
věz: často zdá se mi, že minstrelem jsem byl,
jenž, loutnu na plecích, jde vesel květnou plání,
hrad zářný, románský, je sladký jeho cíl.
On útlé slečně tam svou píseň žhavou zpíval:
co nedořekl verš, řek’ ruky stisk a smích,
až růže z Jericha i jasmínový příval
kol loubí chvěly se v těch bouřných polibcích.
A proto píseň má již v mládí vyletěla,
by tebe našla zas a světy zapadlé;
dob zašlých nádhera i vesny barva skvělá
mně svítí v planoucích tvých očí zrcadle!
Ach, jestli věříš stěhování duší: –
mně zdá se častokrát, že mnichem dřív jsem byl,
jenž ticho gotických svých arkád krokem ruší
a čítá Vergila, jejž sobě oblíbil.
60
A v blízkém klášteře, kde ozdobné jsou mříže,
jej vítá růžná tvář vždy v němém úklonu;
on v cellu vrací se a vedle znaku kříže
květ kreslí nachový a svoji Madonnu.
A proto v světě tom, jenž prost už romantiky,
čar přímých ulicí jdu s hledem sklopeným
a v snění ztrácím se a vzdávám tiché díky,
když starý, vážný hrad i klášter němý zřím.
A proto v světě tom, už prostém romantiky,
v led hmoty vdechnu si zas ducha čerstvý nach
a hledím ve tvůj zrak a líbám tvoje rtíky
a sílu víry mám a písně mocný vzmach!
Máj 1905. 528.
19./XI. 1895.
61
STÁŘÍ.
Už nebude tvé nebe bez oblaku,
jak v době mládí, prosté starostí,
a nezjeví se často v kalném zraku
zář plesu, jež se z chmury vyprostí.
Již nervy slabé v těžké službě těla,
i plápol v duši budou umdlévat,
a kdyby se též píseň odmlčela,
je čas, dnů skončit chvat a jít už spat!
Však láska zbude: mnohý v celém žití
jen kousek nebe vidí jako dlaň,
a přece rozkoš jemu z tváře svítí,
jen k němu hledí a je hrdý naň!
29./XI. 1895.
62
III.
MOUDROST DĚDŮ
[63]
MOUDROST DĚDŮ.
Tak mizí chvíle, dny a roky,
jak mezi prsty kapky vody;
čti znovu vzpomínek svých sloky,
když zažíti chceš plesů hody.
A dávné rány méně pálí,
jen píchnou, když se časy mění,
i vášně již se vyplakaly,
a v srdce vchází utišení.
Klid v celé mysli rozmahá se,
a oceňuješ moudrost dědů.
Díš: ti co řekli, cítím zase
a líp to říci nedovedu.
ZI. Praha 1917.
V Poděbradech 26./IV. 1913.
65
PODZIMNÍ.
Již kvete zase rudý vřes i bílý,
a podzim háje žlutou barvou kropí,
jde po strništi vítr, smutně kvílí,
a zem se někdy v černo mračen stopí.
Ó, jak je srdcím teskno v této chvíli,
když zimy mrazná předtucha je chopí,
smrt hodí na ně rubáš zasmušilý
a vrazí v ně své ocelové kopí.
Ó, jak se chvěji pro ty, kdož jsou v dáli,
když táhnou na ně stesku šedé stíny,
jak za uprchlým létem pavučiny.
Jak asi by se zahřáli a smáli,
jen chvilku kdyby vedle sebe byli
a srdce k srdci zase přitulili!
18./IX. 1883.
66
VZLET.
Tak rád bych často rozpial křídla v let
a chtěl se vydat v oblačnou tu říš,
kde v skalách, ledech,ledech zem je nebi blíž,
a ještě výše ke hvězdám pak spět,
kde loukou nebes plá jich bílý květ,
jak řady chrysantém, kde kloní líc
sta komet, jako zářných slunečnic,
kde slunce hasnoucí, jak rudý mák
svou barvou žhavou oslňují zrak.
Tak rád bych často rozpial křídla v let
a prolétnout chtěl celý širý svět!
A zatím krutým poutem život všední
mne táhne níž a k těžké práci nutí,
že pouze v spánku bývá oddychnutí.
Kdo můžeš porobu tu závidět,
neb konat více, na mne kámen zvedni.
9./I. 1897.
67
MODLITBA.
Ty tichá vlašťovko, jež v Buddhy dlaň vždy znovu
jsi klesla s oblohy v kraj ústrkův a běd;
ty, včelo z Hymetu, jež v píseň Sofoklovu
jsi nesla z Attiky jas veškeren a med;
ty Dantův průvodce, když v ráj šel vášní peklem,
ó, mistře Vergile a Bice, sestro Mus;
ty, duchu hvězdných sfér, jenž v boji živlů vzteklém
štít držel’s nad Faustem, sám lidstva genius;
ty, Huga věhlase, jenž kázal’s lásky víru,
jak prorok poslední, nad lidstva Ninivem,
vy ke mně nakloňte se blahou písní míru,
svou hvězdu sešlete mně v boji strašlivém;
ať v duši znavenou z vás kane krásy síla
a srdci v pochybách svou skýtá útěchu,
ať mohu chápati všech pěvců velká díla
v tom věku nervósy a zlého posměchu!
23./I. 1895.
68
ZA STO LET.
Za sto let
dávno budem v hrobě tlet,
a snad také naše děti,
a přec budou ptáci pěti,
dále bude vonět květ
za sto let.
Za sto let,
jaký asi bude svět?
Co si budou vyprávěti
u krbu, když svátek světí,
a jak písní zkvete snět,
za sto let?
Za sto let
jaké boje nových běd
zdupou, země, nivy tvoje,
budou jako příšer voje
nad hrobem nám burácet
za sto let?
69
Za sto let
rádi bychom z hrobu vpřed
v boj šli, spánkem osvěženiosvěženi,
dávno však se v popel změní
naše síla a náš vzlet
za sto let.
Za sto let
rádi bychom k vnukům zpět,
s bojů svých se potkat cenou;
vidět, zda se rozpomenou,
zrosí-li se pro nás hled
za sto let!
9./VIII. 1888.
70
EKLEKTIKOVÉ.
Jak motýl od květiny ke květině
duch pěvců vzlétá, ssaje krásy med
a znaven ve vlhkém si sedá stíně,
kde z bahna věků čiší žalů jed.
Však jestli přijde stáří jeseň bolná
a pláč a mlha slunce zastírá,
v dub chmurný kotlavého pessimismu
se snáší zvolna a tam umírá.
8./IV. 1894.
71
ZA HUMNY.
Za humny cesty tiché,
kde šumí topoly
a housat žlutých krása
se v trávě batolí,
kde první motýl vzlétá
a voní první květ,
kde mizí mladá leta,
jak ptáci v šírý svět!
Tam první láska liché
své sítě zapřádá,
když jabloň květ svůj střásá,
jenž v kolej zapadá,
stisk ruky, políbení
se přes plot vymění,
a v touze, v sladkém chvění
se líce rumění.
A za ztichlými humny
si odpočine kmet
72
a duše pohled dumný
v své mládí vrací zpět,
tu život před ním leží,
jak šírá rovina,
kde v dálce mračna běží,
a soumrak začíná.
Zlatá Praha 1917.
V Poděbradech 18./VII. 1915.
73
ZÁSADY.
Zásady, dlouhé metlice,
mezi travami všemi;
přiletí náhle vichřice,
ohne je nízko až k zemi.
Žene se příval a v jednu směs
všechno to vůkol zcuchá.
Jdeš-li tu, zasměj se a věz:
všechno je tráva hluchá!
Zlatá Praha 1917.
V Nymburce 18./VII. 1915.
74
ČEJKA.
Zní opět čejky křik,
kde louky vysýchají,
a v mokrém ještě háji
se zlatem zaskvěje
květ orseje
a zlatý pryskyřník.
Zní v nivě čejky křik.
Ach, kolik ještě zim
tak přejde čelem tvým
a vrásky zanechají,
jak brázdy vyreje
si rolník za pluhem.
Druh klesne za druhem,
a před zrakem ti mdlým
poslední usne věta;
smrt přijde, vykřičník!
75
Zní nyvě čejky křik:
že po všem bude veta,
slz pouze několik,
jež rychle vysychají,
je vše, co potom zbude.
Nač proudy krve rudé,
nač úzkost tvoření,
nač touhy hoření,
nač hrůzy zklamání
a bolů černá muka
a kolem lámání?
Vše v bezdný hrob se řítí.
Mdle mračny slunce svítí,
zní v poušti čejky křik.
Topičův Sborník 1916.
18./III. 1913.
76
VARHANY.
Když vítr v houštině své hraje preludie
a bzučí hned, jak včely,
hned syčí jako dvojjazyčná zmije,
hned tóny drsnými jak vlci v stepi vyje;
když hvozdů varhany se mocně rozzvučely
a hlučí plným strojem
a stromy chvějí se, jak vnitřním bojem;
když do skal soutěsky,
v níž mokvá žlutý mech a rdí se brusin korál,
bouř zahřmí velký chorál
a duní černá klenba nebes dómu
a v doprovodu hromu
jdou modravé a sírné záblesky;
když nad vrcholky stromů
se nesou zvuky, jak hlas nebeský,
hvizd sviští, nejvyšší jak oktáva,
a v dáli rachot echem skonává; –
čím v této symfonii
jsi ty, červ, jenž se svíjí?
77
Jak tam, kde všechno jímá děs a mráz,
kde příval vod a rázy orkánu,
svist vichřice,vichřice se kupí v hrůze,
a příroda kde úpí v divé fúze,
zní, člověče, v tom plénu organu
tvůj lidský hlas,
ten šepot bezmocného orgánu?
čím pochyb tvých jsou ostré rejstříky
a zoufalosti srdcelomné výkřiky?
16./IV. 1913.
78
TĚM, KTEŘÍ UMLKLI.
Non inscrit sur l’Arc de l’Etoile.
V. Hugo.
Vám, kdož jste umlkli, jichž jména nejsou psána
v štít brány vítězné, již stavěl jiným čas,
vám, hvězdám zapadlým, jež nedočkaly rána,
zní smutná píseň má, však neprobudí vás.
Už dávno v duši vám se zacelila rána,
a navždy oněměl všech mladých písní hlas,
a vaše památka je navždy pochována,
jak zřídlo vytrysklé, jež zhltil suchý Kras.
Dřív mnili jste se též snad poesie králi:
že v zlaté ořízce váš verš číst budou kdys
rty dívek toužících (jak by vás milovaly!).
79
Teď suchý historik jen žlutý časopis
rozevře za sto let, verš změří v kříž a kříž,
však duše – vůně jich – ta prchla dávno již.
Zvon 1901.
13./XI. 1899.
80
BEZ VÁŠNĚ.
Země je zeleň, běl a nach,
z houštiny vane zlatý prach,
paprsků teplých dlouhé střely
z tetivy mračna vyletěly;
sýkory hnízdí ve skalách:
daleko rozpálených lad,
tam, kde je ticho, šer a chlad;
nejde sem z města hluk ni kouř,
sterým tu ohlasem zní bouř,
kradmo k nim svity vnikají;
vesele vůkol sýkají.
Za nimi duše snivá leť,
zavři se v chladu, klidně hleď
v záplavu poupat, ptactva shon,
v kolébku vášně, plesů skon,
v despoty pych, bol otroka,
z daleka jen a s vysoka!
11./V. 1914.
81
HROB.
Daleko v Deradžatu byl dětský hrob,
starý již přes dvacet let a...
již o něm nemluvili.
Kipling.
Hrob leží pod Žalého hřbetem
a stár již kolik let,
jej vesna věnčí novým květem,
naň shlíží měsíc bled,
když vůkol tichá noc je pustá,
však rána v srdci nezarůstá.
Háj slunce má a zvučné ptáky,
a kraj se rozjásal,
a nad ním letí bílé mraky,
jak touhy naše v dál,
kdož ostnem neklidu je bodá?
A bolest v duši stále hlodá.
82
Ať v krásné dáli klidně dřímá,
tam v záři hvězdných svic!
Již o něm ani nemluvíme –
toť drásá srdce víc.
Však tichý bol se teprv ztají,
až k němu nás tam pochovají.
24./III. 1905.
83
ZÁPAD.
Mezi mraky měděnými
zelená se obloha,
vzadu šedivý plášť zimy
splývá již jak mátoha.
Bičována vichry zlými,
slzou dešťů polévána,
země sirá, ubohá,
probudí se zase zrána;
mrazu poutem ukována,
co zas tmy a bídy zkusí,
jako každá duše štvána –
sněhy, blátem projít musí,
než se dočká svého jara.
16./X. 1905.
84
JEŘÁBU.
KUPEC:
Plavče jeřábe, v dálku plující, v končiny jižní,
když nám nastává podzimu bláto i shon,
vezmi mně listy a účty a vzorky a zásoby střižní,
v době, kdy rozpoután války je plápol a zvon.
Buď ty mi poslem, jenžto všetečný vetře se, vkrade,
kdežkoli láká dům k odbytu potřeb i tret,
dobré jméno a chválu a obchody šíři mi všade,
poklady zářící k vesně mi doprav zpět.
MNICH:
Bratře jeřábe, stále stojící v smutku a kápi
schýlen nad bahnem ve středu rostlin a vod,
pověz, proč tvůj pohled v hloubku se upřeně ztápí,
zda tvých těžkých dum přece ti blyskne se plod?
85
Zříš se zrcadlit zašlý odlesk záplavy ráje,
navěky zhasnuvší, když tebe vyhnal hřích,
pátráš po skrytu slunce, kde záclona oblaku vlaje,
čteš tam spásný den návratu v čistý jih?
BÁSNÍK:
Vůdce jeřábe, v pevném klínu k zápasu táhneš,
kde jsou obrovských horstev chmury a led,
patřiti slunci v tvář, tep rozkoše cítiti prahneš
navzdory dravcům zlým, nedbaje tůně a běd.
Vezmi sny, touhy i přání vězňova na svoje křídla,
dej jim nádheru hor zříti a nádheru měst,
jež tvá výprava rychlá v závrati s výšiny shlídla,
pozdravy mořských vln pošli mi z dálavy cest.
16./VI. 1916.
86
ODCHOD BOJOVNÍKA.
I.
V mém duchu uštvaném a utýraném
snad světlo malé ještě bude pláti,
jak v chodbě šeré někdy mrkne ránem,
jak někdy na hnědé se mihne slati.
Co vůkol bude, však již neosvětlí,
jen házet bude dlouhé, divné stíny;
tak listy nelze rozeznat, jež slétly
se v bahno s břízy do lepkavé hlíny
a v šeru zimním čekají, až zetlí.
Zda prška jarní tehdy skropí stráně,
či podzimní již zavěsí je smutky?
Zda slétnou se mé skrovné dobré skutky,
by křídlem bílým ovívaly skráně?
Zda žití mé, jak na šedivém plátně,
se rychle celé myslí mihne matně,
87
než přijde mír a vzejde světlo spasné?
– Vím jen, že tiše světélko to zhasne.
II.
Tak bude skončeno mé žití časné.
Tak poutník oddychá prost vřavy hlasné
a znaven zaslouží si klidu trochu.
Vy neplačte, a zvláště ty, můj hochu!
Těch klidných, tichých raděj vzpomeň chvílí,
kdy naše zraky spolu hovořily,
kdy duše stápěly se v světa jasy,
a vznášely se nad květinou krásy,
jak motýli: má se smuteční páskou,
a mdlá, však zcela prozářena láskou,
tvá – pestrá, jako šachovnice polí.
Já budu nad tebou se vznášet duchem,
a sladké vzpomínky ty nedovolí,
by vláčela tvá duše křídla v blátě.
Ji koupej každé ráno v zory zlatě,
88
svým člunem brázdi vlny času v klidu,
víc oceníš pak bouř a lidskou bídu
a budeš bratrem starším svému lidu,
jenž bol i radost jeho dvakrát cítí.
Tak duše má dál v tobě bude žíti!
19./XII. 1916.
89
PO VÁLCE.
Snad ustal déšť, jenž týral po den celý,
v němž hory, lesy, potoky se tměly
a náhle propadly se v šedé moře,
v němž táhla mlha po pláni a hoře,
hned skokem vyšvihla se vrchu k hlavě,
hned o stráně se tříštila i boky,
jak vlna o člun pleská po přístavě.
Když nyní vše skryl večer v šedé síti,
duch nemůže si ani pomysliti,
že slunce, zlatá rybka, v ní se mrská
kdes jinde, jako v krbu jisker hrstka,
že včera ve chvojí, neb u bučiny,
si hrálo tkajíc žluté pavučiny
a zítra zas že vzejde v plné slávě.
*
Snad bouř, jež duní světem celé roky,
přec doburácí krvavé své sloky;
90
však nelze již si pomysliti v duchu,
že vrátí se zas život svému ruchu,
že u výhně a tmavé kovadliny,
kde vanul chlad a hrály noční stíny
a v tahu větrů černé pavučiny,
zas bude tančit záře sálající,
že klidně půjde rolník za radlicí,
a když se skřivan vznese do azuru,
že z hrudy vzhlédne v modré moře vzhůru
a vzpomene si v zarmoucené duši
těch, kteří spočívají v dálné zemi,
k těm divům vesny, zpěvu žití, hluší,
a prostřed rozjásaných krajů němi.
V Hartmanicích 30./IX. 1916.
91
ALEXANDRIN.
Otakaru Theerovi.
PlyňPlyň, verši bouřlivýbouřlivý, a nes se dál a dál,
jak lesní bystřina dá v předhoří se v cval
skrz bílé přehrady a prudce pádí vpřed,
že strhne každý list, jenž padne v proudu střed.
Když cit v tvé spády kles, buď čist, jak sněhy hor,
jak rybka stříbrná, jak slunce lesklý vzdor,
co blyskne poznovu v pěn jiskrách zvířených
a svítí nad topas, neb vína zářný pych.
Když pápěr však to jen, jímž vánek zakrouží,
ať vír, jak zaslouží, jej ke dnu pohrouží.
A když to mrtvá snět, jíž kůra oprýskala,
jak prsty mumie vždy svrasklá, zahnědlá,
již troucheň červivá, neb černý mech tam vroubí,
kde rozhlodal ji déšť, kam plíseň usedla –
ať v kleštích balvanův uvízne v temné hloubi.
92
– Leč pružná když to jest a svítící se jíva,
v níž prýští vesny krev a první síla živá,
z níž víří jehněd pel, jak mračný, zlatý prach,
kde včelky tančily a šuměly si v hrách,
jež větrů nárazům i bouři vzdorovala,
až přec ji sklátila v dol řítící se skála, –
ať v bahno nesrazí jí splav svou bílou strží,
ať proud ji povznáší a kámen nezadrží.
Než tu, kde rovinou jdou volně jeho kroky,
kde v šířku rozvinou se majestátní toky,
a v pásmo kantilén se mírní burné sloky,
nechť měkkým náručím ji skládá do zálivu,
ať v písku stříbřitém se vkotví v květnou nivu,
ať v listy rozpučí a čerstvou mízou bují,
ať horské sýkory ji v zimě navštěvují
a větry šeptají jí zkazky skalních slují.
Když vůně velkonoc pak táhne v zmládlém kraji,
když oknem oblohy zří slunce zlatovlasé
93
a fial okénky se země dívá v háji,
když pták se ve vzduchu a srdce koupe v jase,
když leskem problesklo sklo řeky, dlouho slepé,
když vesny věštitel v své výši křídly třepe, –
ať z větve zářivé hoch píšťalu si klepe,
by první touhy své zpěv zahrál bujarý,
jak horský pastevec hrá v dřevě fujary!
Zlatá Praha 1917, č. 40.
Vydra – 23./IV. 1913.
94
IV.
ADRIE
[95]
MOST VZDECHŮ.
Když luna stříbrnou tká přízi,
v níž obrys vln i břehů mizí,
jak ze snů náhle zburcován
v pláč dá se starý oceán.
Neb mostem za ozdobnou mříží
z muk vazby postavy se plíží,
jim chmura strasti čelo stíní,
jdou nachýleny k soudní síni.
A druhou chodbou zpět jdou jiní,
je zoufalost až k zemi kruší;
lvi, již se nad oblouky cení,
jim zachycují těžké vzdechy,
jak chtěli by jim rváti duši.
Neb záchrany již pro ně není.není,
ti neuzří již slunce, světla,
jen tmu, neb olověné střechy,
kde budou žíznit bez útěchy;
97
či kat jim hlavu setne v spěchu,
pak žalář rozevře se pod ní,
ta s tělem spadne k pláni vodní,
by z člunu v mořskou hloub se vmetla,
kde rubáš utkán z bílých pěn.
Myrt, poupat vůní prosycen
jde vítr, šepce: „Umím hřát,
kde plíseň jest a vlhko mechů,
a v suchou výheň dýchat chlad.“ –
Pak milosrdnou mhou vše skrývá,
most mizí, každá bytost živá,
i sny a vidění jich lživá.
Jen stále slyšet rythmy vzdechů.
98
A hvězda, jež až k vlnám slétla,
jež o losech všech lidí zvídá,
se ptá: „Nač tato všechna bída?“
A vlna vzdechem odpovídá.
Zlatá Praha 1918.
21./IV. 1917.
99
BENÁTSKÝ MOTIV.
Jaromíru Boreckému.
Kdys dóžem býval jsem, jenž mladou dogaressu
pln klidu z gondoly ved ke skvělému plesu,
když vířil v zahradách a ve kvetoucím loubí,
kde v smíchu hrdličky se vrkající snoubí. –
Tam v stínu zaslech jsem pak tajné šepotání,
a plavou hlavu zřel, jak ústa k ústům sklání...
On prchl, zbabělec, jenž před tím byl tak smělý;
jíji, nevěrnou, jsem svrh, kde lagúny se tměly,
a klidně po schodech jsem kráčel mramorových.
A pak jsem abbém byl, jenž chodil v zimě, v létě
k své dámě, při ranní ji bavit toaletě,
když mušku černavou si kladla na tvář smavou.
Kdys u ní jiný byl; já kývl pouze hlavou
a mlčky po schodech jsem scházel mramorových.
100
Teď člověk moderní, jdu v stopách dávné slávy,
kde sloupy paláců mdle věsí šedé hlavy,
a kývnu s úsměvem, když dělnice jde z práce,
jíž v rusém vlasu plá zář staré generace.
A teplo v srdci mám, když blysknou černé oči
a granátový květ se svítí ve vrkoči,
neb když se bílý šat kdes po zahradě mihne
jak luna ve mraku, že sotva zrak jej stihne,
a klidně po stupních jdu dále mramorových.
Lumír 1913. Prosinec.
27./VII. 1913.
101
TRIBUN.
V ochraně nejjasnější republiky jsem žil,
kdy v obleku nachovém chodili senátoři,
kde Bucentaur koupal svou zlatou hruď v moři,
a zábava, intrika, bývala jediný cíl.
Proti mocným jsem tu hřímal, jsem tu bouřil lid;
marně v potu, v krvi, v práci
staví palác za paláci,
sám však musí bídu třít.
Důtky jsem jim ve tvář metl,
jež si lid sám na se pletl,
ztroskotal jsem palisády,
v nichžto dělník zmírá hlady,
bořit chtěl jich arsenály,
jež jsou panství jejich valy,
v troskách vztyčit nový řád,
jak již zavál na západ:
volnost, rovnost, bratrství!
102
A v hloučku mých věrných mne nezničil jed,
jejž míchali páni v číš protivníků,
a soudruha rameno chytilo dýku,
již zrádce, neb najatý zákeřník zved.
Však mrzká ta, otrocká, povaha lidu
dál chtěla nést pouta a starou svou bídu;
dav prchal před zlými biřici,
druh unes mne ze vřavy vířící
a s ránou odvezl ulic a průplavů změtí
v šíř moře, kde čluny jak holubi letí.
*
Pak majáku strážcem jsem v dálném byl moři,
žár hlídal, jenž lidem ke spáse hoří,
zřel západu krev a perleť vzdálených zoří,
zřel ptáky, již křídla si rozbíjejí,
jak lid, když mní, že tu slunce zřídla se skvějí,
já vlny zřel pádit, jak divoké oře,
i delfínů zástup, jenž brázdy si oře,
hvězd ústa, jak hladině celují skráně,
i racka, jenž rozpíná bílé své dlaně,
103
zřel lunu květ stříbrný na vlny klásti
a plakal jsem pro novou porobu vlasti.
*
Pak vetchý a ku práci neschopný kmet,
jsem v klášterní fortně útulek nalez,
tam zahrada byla a hřbitov, jak prales,
houšť růží a myrty i rozmarýn květ.
Tam věnec v den každý mrtvým jsem uvil,
a s příbojem, s dobami zašlými mluvil,
zřel západy z rubínu, ze zlata, spěže,
když v dáli se zvedaly vlasti mé věže
a budovy bílé i zeleně tlum.
Tam v bouři jsem otvíral hostiný dům,
tam mnohý rybář člun zbloudilý skryl,
a se všemi lidstvu jsem na zdraví pil. –
*
Dnes v bouři kdos třikráte zaklepal
a vychrtlý poutník před branou stál,
měl staženou kápi a černavý plášť
104
a podivnou řeč, jak výsměch a zášť,
měl na šatě zbytky chaluh a řas,
a z rukávu vála dřev ztrouchnilých drť,
hned hvízdal mu hlas, hned jak vítr se třás.
Když v knihu svou jméno jsem jeho chtěl psát,
on vycenil zuby a řekl: jsem Smrt!
Tu číši jsem zvedl, z níž lidstvu jsem na zdraví pil,
a dlouho jsem pil, by dlouho on žil.
A zavírám knihu a navždy jdu spat.
29./IV. 1914.
105
PÍSNĚ GONDOLÍROVY.
1. SMUTEK.
Mezi travou na lagúně
pučí kvítek fialový;
proč mé srdce touhou stůně,
snad ti zraky moje poví.
Ještě v chrámech fialově
obrazy jsou zavěšeny;
nechceš-li mně státi v slově,
nemá žití pro mne ceny.
Růžově a bíle kvetou
broskve, mandle s meruňkami,
a v mé modlitby se pletou
líce tvé, tvůj obraz známý.
Odvrať se, když se ti dvoří,
nevěř světa svodům novým,
106
sic mne navždy skryje v moři
západ rouchem fialovým!
18./IV. 19141914.
2. GIUDECCA.
Ó Giudecca!
Jak lagúna je daleká!
Jen travin hnědé skvrny
a řadou černou koly,
kde cesta pro gondoly.
A bodláčí, neb trny
v tvých rostou zahradách,
kde hýřil růží nach
a sláva odvěká,
ó Giudecca!
I okna paláce,
kde pyšnila se žena,
107
– jak nesmát se! –
jsou prkny zabedněna;
zlý osud nečeká,
ó Giudecca!
Kdo slávu obnoví,
již kryje prach a špína,
kde v sálů sloupoví
hrá snědá drobotina?
Tam v skladech černavých
mrak pytlův, uhlí, kouře,
tam klepe marně bouře,
a zpilých větrů pych,
když, vypuzený host,
vstup žádá Minulost.
V tvých hrdých klášterech,
kde plála růžná líce,
teď v rozpraskaných zdech
se kají podvodnice,
108
jež dráb sem zavléká!
A stín tvůj na podbřeží
jak žebrák v slunci leží,
ó Giudecca!
18./IV. 1914.
3. MRTVÉ MOŘE.
Je na ostrově květů na tisíce
a háje chlad a mořské borovice;
kde však se výší, nízký hřeben tvoře,
je roklina a v ní je mrtvé moře.
Netrhej tam v svahu růže,
štěrk se posunouti může,
náhle slétneš do hlubiny;
minulost tam, bledé stíny,
zoufalství a věčné hoře
mrtvý zrak tvůj uhlídá;
černé jest jak smrt to moře,
a co stáhlo, nevydá.
2./V. 1914.
109
4. MILENCI.
V mračně modravém a těžkém
blesky sirnaté si hrají,
v gondole mé pod přístřeškem
milenci se objímají.
Vždycky spokojeni s dneškem,
vesele si šepotají;
zítřek spláče nad výtěžkem,
jejžto lichvář Osud tají.
Plujem-li kol Mostu vzdechů,
naslouchají jenom echu
polibků, jež sobě dají.
Kdyby loďka má je vlekla
ve žhavý až jícen pekla,
snili by, že jedou k ráji.
2./V. 1914.
110
5. S BOHEM!
Rybářským člunem jsem na moře daleko plul,
široké moře má prostřený hostiný stůl;
co třírohých plachet tam hrálo, můj bože,
hned žlutých, jak šafrán, hned nahnědlých, z Chioggie,
než začaly s vlnami vichry své hádky.
Co rybářů již se nevrátí zpátky!
S válečnou lodí jsem do světa širého jel,
cítil, jak střelami mlhavý obzor se chvěl,
třás železný obr se v nárazu pum,
jak pod nohou bahno, jak zestárlý dům,
a plakaly milé, a slzely matky.
Co vojínů již se nevrátí zpátky!
Chceš-li se smáti a dráždit můj cit,
poutnickou hůl moh bych do ruky vzít,
zřít kostely valné, kde tisíce svěc,
111
zřít kláštery zářné, jak zlatitá klec,
kde zbožné jsou oči a Madonn zrak sladký.
Co poutníků již se nevrátí zpátky!
20./IV. 1914.
112
OBSAH.
Strana
Jeřabiny5
I. ZAŠLÉ OBRAZY.
Po práci9
Hvězdy11
V parku: I. Neptun13
II. Zbořený most16
Parku ve Šternberce1718
Letní1819
Píseň2021
Lampa2122
Ve villách opuštěných2324
Mýť2526
Až k výši nad lesy2728
První mráz3031
Básníkovi3233
Schody v parku3334
Sen3536
II. LÁSKA.
Myšlenka3941
Neziderskému jezeru4143
[113]
Strana
Sníh4345
Poklad4547
Andersen4649
Jindy a nyní4851
Norská legenda5053
Znělka5154
Štěstí5255
První píseň jarní5356
Tvá láska5458
Drahokam5559
Stěhování duší5660
Stáří5862
III. MOUDROST DĚDŮ.
Moudrost dědů6165
Podzimní6266
Vzlet6367
Modlitba6468
Za sto let6569
Eklektikové6771
Za humny6872
Zásady7074
[114]
Strana
Čejka7175
Varhany7377
Těm, kteří umlkli7579
Bez vášně7681
Hrob7782
Západ7984
Jeřábu8085
Odchod bojovníka8287
Po válce8590
Alexandrin8792
IV. ADRIE.
Most vzdechů9397
Benátský motiv95100
Tribun97102
Písně gondolírovy: 1. Smutek101106
2. Giudecca102107
3. Mrtvé moře104109
4. Milenci105110
5. S bohem!106111
[115]
JAROSLAV HAASZ
Narodil se dne 8. září 1860 na Vyšehradě, tehdy ještě samosprávné obci. Studoval na akademickém gymnasiu v Praze za professorů Františka Šohaje, Jindřicha Niederle a Václava Vojáčka, vynikajících klassicistů, nabádajících ke studiu písemnictví. Maturovav r. 1877, věnoval se právům, studuje zároveň filosofii a jazyky muslimské, r. 1884 nabyl doktorátu práv a stal se koncipistou zemského výboru království českého, kde působí dosud v hodnosti král. českého zemského vrchního rady. Vedle toho od r. 1887 přednášel směnkářství a účetnictví na veřejné škole sladovnické, od r. 1894 až dosud vyučuje na Českoslovanské akademii obchodní v Praze obchodnímu právu.
Ruchu literárního účastnil se již za studií universitních v lit. řečn. spolku „Slavii“ vedle Jana Herbena, Jana Hudce, Jaroslava Vlčka i j. R. 1881 pořádal s Karlem Dvořákem, Herbenem, Hudcem, Jos. Jakubcem a Arnoštem Schwabem-Polabským literární almanach „Slavii“ ve prospěch Slovanů záhřebských, poškozených zemětřesením. Za redakce Fr. Kvapila uveřejňoval v „Ruchu“ básně původní i překlady, později tiskl v „Lumíru“, „Zlaté Praze“, „Máji“, „Zvonu“, „Květech“, „Topičově Sborníku“ i j., užívaje někdy pseudonymu Jaroslav Zvonař. R. 1894 uveřejnil v „Nedělních Listech“ Hlasu Národa proverb Na domácím plesu.
Tiskem knihy básní dosud nevydal, v rukopise má úplně k tisku připraveny překlady „Stancí“ i jiných básní Jeana Moréasa, Baudelairovy „Květy zla“, I. díl Goethova „Fausta“;
[117]
z polštiny přeložil básně Weyssenhoffovy, mnoho překladů, zčásti rozptýlených po časopisech, má z Gautiera, Regniera, Silvestra, Jammesa, Verlaina i jiných básníků francouzských i italských – zvláště z Petrarky – a německých starší i nové doby, z arabštiny, perštiny (Sa‛dího „Bústán“) a turečtiny.
Tiskem vydal dosud jen spisy odborné: Index časopisu „Právník“ 1892 (za I. 1861–86) a 1895 (za I. 1887–91); Rukověť směnkářství pro školy odborné, v Praze 1907, druhé upravené vydání 1909. V letech 1893–95 redigoval „Fotografický Obzor“, v němž uveřejnil mnohé články. Jiné v „Českém lidu“ (O ochraně starožitností) i j. V katalogu jubilejní výstavy r. 1891 vydal stať o dopravnictví a školství. R. 1891–93 byl členem výkonného výboru národopisné výstavy, o níž konal četné přednášky a sestavil programy odboru obchodního, divadelního a fotografického. Do r. 1894 pracoval v redakci „Ottova Slovníku naučného“.
Jako básník vyniká pečlivostí formy, jevící, že vyšel ze školy Vrchlického, a rozmanitostí námětů. Z přílišné autokritiky, skromnosti, až plachosti překročil Horácovské „nonum prematur in annum“, jež položil také mottem v čelo této první své knihy, více než dvojnásob. Láska, především ve verších z mládí, příroda, pro niž má bystré oko a něžný cit, dojmy s cest a z umění jsou hlavními zdroji jeho poesie, která lety neztratila ničeho na své svěžesti, má mužnou, upřímnou tvář, něhu i vzlet. Výsledek opravdového uměleckého úsilí, bez ohledu na slávu, úspěch, pochvalu světa. Podzimní sklizeň, ale plná sladkých plodů, ne snad jen hořkých dekorativních jeřabin.
J. B.
[118]
HOVORY BÁSNÍKŮ SV. VII.
Pořádá Jaromír Borecký.
Jaroslav Haasz:
JEŘABINY.
V úpravě M. Kalába. Vytiskla Grafia
v Praze typy Sorbonna.
50 číslovaných a autorem pode-
psaných výtisků vydáno na tiskovém
japanu.
Nákladem F. Topiče v Praze.
1918
[119]
DOSUD VYŠLO:
I. sv. Viktor Dyk: Noci Chiméry.
II. sv. Ant. Klášterský: Ze zápisníku mrtvého.
III. sv. Josef Šimánek: Propasti a plameny.
IV. sv. Fr. Frýdecký: Hlas Tatry.
V. sv. Jan z Wojkowicz: Tmy a světla.
VI. sv. Jan Rokyta: Lesní pohádka.
E: av; 2006
[120]