SEN.

Jaroslav Haasz

SEN.
Zdá se mně často, že jsem studentem kdes v rovném, nudném kraji německém, snad v Lipsku; v kolleji den celý trávím a v knihovnách i museích se bavím; jdu sadem na bývalých městských zdech, neb v Auerbachův sklep, kde Fausta vzdech i číší třesk se klenbou šerou tratí, kde fresky ponuré lze sotva znáti. Pak večer sedím v malé jizbě své, kde výhled na střechy, kde krb mne zve svým teplem, lampa útulným svým svitem. Tu péro mé se chvěje hbitým kmitem, tu folianty leží přede mnou a dýší tisku vůní příjemnou, a červená jich ořízka se svítí. Změť písem východních mne v jiné žití zve v lesy cédrů, v palem stinnou houšť, má fantasie cválá v dálnou poušť; 36 tu z drahokamů divná záře tryská, tu chrám a sloupy, s myrrhou zlatá miska. Však zvednu hlavu – lampa má to blýská, a cítím, jak se po vlasti mně stýská. 9./I. 1897.
37