JINDY A NYNÍ.

Jaroslav Haasz

JINDY A NYNÍ.
Byl večer, a my byli v jizbě sami, a vedle sebe při okně jsme stáli, dva dny jsme teprve se znali, však byli jsme již dobří známí tak dávno svými myšlenkami. Snad šero nás tak okouzlilo, tím, že jsme sami, blízko stáli, až jsme se promluviti báli. Já hleděl z okna, jak se šeří, jak padá mlha v les i louku, kde bylo všechno sněhem bílo. A když už ticho trapným bylobylo, jsem začal chválit zlaté peří, jež zářilo vám na klobouku, bych nemusil snad chválit zrak, jejž pod ním vždy jsem cítil plát. 51 A posud mám ten klobouk rád, když v něm vás, dítě, vidím jíti, teď nechválím už peří však, leč zlatý zrak, jenž pod ním svítí. 12./XII. 1882.
52