PARKU VE ŠTERNBERCE.

Jaroslav Haasz

PARKU VE ŠTERNBERCE.
Když přešlo třicet let, zas uzřel jsem tvé stíny, ne zlatá světla tvá, jen parku zříceniny: tvé cesty zničeny, lip řady pokáceny, hra slunce ve snětích, jež pro lid nemá ceny, snad s vichrem odlétla, tvé sochy, krásné ženy, ač mechem pokryty a s rozbitými jmény, jak v zem se propadly. Kde houstla v tichu líska, dým černý valí se, vlak špinavý tam píská, had, kolej z ocele, tvá něžná bedra stiská, že těsněj pod hradem se ke zdi choulí víska. Kdo se mnou smáli se, ti navěky již ztichli. Jak poutník jsem tu dnes, jenž večer kroky zrychlí, by domů dostihl, však domov nepoznává. Zří hrobky kolkolem, je zvadlá vůkol tráva. Zlatá Praha 1917. 19./IX. 1916.
18