HVĚZDY.

HVĚZDY.
Co’s, Bože, květů na té zemi nasil, by večer uvadly, když ráno rozpučely, když v záři sluneční je oblétaly včely a večer studený vše světlo zhasil; co’s nasil květů pouze na hodinu, tak pestrých, míhavých, jak paprsk slunce v moři, a co jich zahynulo v chmurné doby hořihoři, a přece neklnuly tobě, Hospodinu. A nasil’s hvězd, jež letí modrým nebem, co třpytící se kapky mocných vodopádů, má mnohá v okamžik jen život a svou vládu, pak zmizí proniknuta smrti hřebem a žehná světu, jako ty’s kdy žehnal. Však nikdy nevzkypí žal její v pláč a lkání, neb rouhání, že kdos jí náhle dráhu sklání a na luh smrti bílé hvězdy sehnal. A nasil’s duší po široké zemi, dal k letu křídla jim, zář hvězd a květů vůni, 11 by v hymně vznášely se nad bouřlivou tůní, dal’s píseň jim, že nikdy neoněmí. A pak jsi zhasil hvězdy, květy zničil a dal jim letět v bouři, divých větrů stonu, co hvězdám s vrcholu v hloub do propastí sklonu vzav jim i sny, v nichž duch se krásou vztyčil. Leč hvězdám hasnoucím a květům zvadlým dal’s trpělivost tichou, bytost bez vědomí, že navěky jich žití náhlá rána zlomí a nevrátí se mládí v temno padlým. A duším ubohým dal’s bouři, jíž se pění i zřídlo radosti, když v moře žalu vtéká, i zašlý sen, kdy vlnou nad propastí těká, že z prázdné noci té již není vykoupení. 30./IV. 18771877.
12