MOST VZDECHŮ.

MOST VZDECHŮ.
Když luna stříbrnou tká přízi, v níž obrys vln i břehů mizí, jak ze snů náhle zburcován v pláč dá se starý oceán. Neb mostem za ozdobnou mříží z muk vazby postavy se plíží, jim chmura strasti čelo stíní, jdou nachýleny k soudní síni. A druhou chodbou zpět jdou jiní, je zoufalost až k zemi kruší; lvi, již se nad oblouky cení, jim zachycují těžké vzdechy, jak chtěli by jim rváti duši. Neb záchrany již pro ně není.není, ti neuzří již slunce, světla, jen tmu, neb olověné střechy, kde budou žíznit bez útěchy; 97 či kat jim hlavu setne v spěchu, pak žalář rozevře se pod ní, ta s tělem spadne k pláni vodní, by z člunu v mořskou hloub se vmetla, kde rubáš utkán z bílých pěn. Myrt, poupat vůní prosycen jde vítr, šepce: „Umím hřát, kde plíseň jest a vlhko mechů, a v suchou výheň dýchat chlad.“ – Pak milosrdnou mhou vše skrývá, most mizí, každá bytost živá, i sny a vidění jich lživá. Jen stále slyšet rythmy vzdechů. 98 A hvězda, jež až k vlnám slétla, jež o losech všech lidí zvídá, se ptá: „Nač tato všechna bída?“ A vlna vzdechem odpovídá. Zlatá Praha 1918. 21./IV. 1917.
99