TRIBUN.

TRIBUN.
V ochraně nejjasnější republiky jsem žil, kdy v obleku nachovém chodili senátoři, kde Bucentaur koupal svou zlatou hruď v moři, a zábava, intrika, bývala jediný cíl. Proti mocným jsem tu hřímal, jsem tu bouřil lid; marně v potu, v krvi, v práci staví palác za paláci, sám však musí bídu třít. Důtky jsem jim ve tvář metl, jež si lid sám na se pletl, ztroskotal jsem palisády, v nichžto dělník zmírá hlady, bořit chtěl jich arsenály, jež jsou panství jejich valy, v troskách vztyčit nový řád, jak již zavál na západ: volnost, rovnost, bratrství! 102 A v hloučku mých věrných mne nezničil jed, jejž míchali páni v číš protivníků, a soudruha rameno chytilo dýku, již zrádce, neb najatý zákeřník zved. Však mrzká ta, otrocká, povaha lidu dál chtěla nést pouta a starou svou bídu; dav prchal před zlými biřici, druh unes mne ze vřavy vířící a s ránou odvezl ulic a průplavů změtí v šíř moře, kde čluny jak holubi letí. * Pak majáku strážcem jsem v dálném byl moři, žár hlídal, jenž lidem ke spáse hoří, zřel západu krev a perleť vzdálených zoří, zřel ptáky, již křídla si rozbíjejí, jak lid, když mní, že tu slunce zřídla se skvějí, já vlny zřel pádit, jak divoké oře, i delfínů zástup, jenž brázdy si oře, hvězd ústa, jak hladině celují skráně, i racka, jenž rozpíná bílé své dlaně, 103 zřel lunu květ stříbrný na vlny klásti a plakal jsem pro novou porobu vlasti. * Pak vetchý a ku práci neschopný kmet, jsem v klášterní fortně útulek nalez, tam zahrada byla a hřbitov, jak prales, houšť růží a myrty i rozmarýn květ. Tam věnec v den každý mrtvým jsem uvil, a s příbojem, s dobami zašlými mluvil, zřel západy z rubínu, ze zlata, spěže, když v dáli se zvedaly vlasti mé věže a budovy bílé i zeleně tlum. Tam v bouři jsem otvíral hostiný dům, tam mnohý rybář člun zbloudilý skryl, a se všemi lidstvu jsem na zdraví pil. – * Dnes v bouři kdos třikráte zaklepal a vychrtlý poutník před branou stál, měl staženou kápi a černavý plášť 104 a podivnou řeč, jak výsměch a zášť, měl na šatě zbytky chaluh a řas, a z rukávu vála dřev ztrouchnilých drť, hned hvízdal mu hlas, hned jak vítr se třás. Když v knihu svou jméno jsem jeho chtěl psát, on vycenil zuby a řekl: jsem Smrt! Tu číši jsem zvedl, z níž lidstvu jsem na zdraví pil, a dlouho jsem pil, by dlouho on žil. A zavírám knihu a navždy jdu spat. 29./IV. 1914.
105