V ochraně nejjasnější republiky jsem žil,
kdy v obleku nachovém chodili senátoři,
kde Bucentaur koupal svou zlatou hruď v moři,
a zábava, intrika, bývala jediný cíl.
Proti mocným jsem tu hřímal, jsem tu bouřil lid;
marně v potu, v krvi, v práci
staví palác za paláci,
sám však musí bídu třít.
Důtky jsem jim ve tvář metl,
jež si lid sám na se pletl,
ztroskotal jsem palisády,
v nichžto dělník zmírá hlady,
bořit chtěl jich arsenály,
jež jsou panství jejich valy,
v troskách vztyčit nový řád,
jak již zavál na západ:
volnost, rovnost, bratrství!
A v hloučku mých věrných mne nezničil jed,
jejž míchali páni v číš protivníků,
a soudruha rameno chytilo dýku,
již zrádce, neb najatý zákeřník zved.
Však mrzká ta, otrocká, povaha lidu
dál chtěla nést pouta a starou svou bídu;
dav prchal před zlými biřici,
druh unes mne ze vřavy vířící
a s ránou odvezl ulic a průplavů změtí
v šíř moře, kde čluny jak holubi letí.
Pak majáku strážcem jsem v dálném byl moři,
žár hlídal, jenž lidem ke spáse hoří,
zřel západu krev a perleť vzdálených zoří,
zřel ptáky, již křídla si rozbíjejí,
jak lid, když mní, že tu slunce zřídla se skvějí,
já vlny zřel pádit, jak divoké oře,
i delfínů zástup, jenž brázdy si oře,
hvězd ústa, jak hladině celují skráně,
i racka, jenž rozpíná bílé své dlaně,
zřel lunu květ stříbrný na vlny klásti
a plakal jsem pro novou porobu vlasti.
Pak vetchý a ku práci neschopný kmet,
jsem v klášterní fortně útulek nalez,
tam zahrada byla a hřbitov, jak prales,
houšť růží a myrty i rozmarýn květ.
Tam věnec v den každý mrtvým jsem uvil,
a s příbojem, s dobami zašlými mluvil,
zřel západy z rubínu, ze zlata, spěže,
když v dáli se zvedaly vlasti mé věže
a budovy bílé i zeleně tlum.
Tam v bouři jsem otvíral hostiný dům,
tam mnohý rybář člun zbloudilý skryl,
a se všemi lidstvu jsem na zdraví pil. –
Dnes v bouři kdos třikráte zaklepal
a vychrtlý poutník před branou stál,
měl staženou kápi a černavý plášť
a podivnou řeč, jak výsměch a zášť,
měl na šatě zbytky chaluh a řas,
a z rukávu vála dřev ztrouchnilých drť,
hned hvízdal mu hlas, hned jak vítr se třás.
Když v knihu svou jméno jsem jeho chtěl psát,
on vycenil zuby a řekl: jsem Smrt!
Tu číši jsem zvedl, z níž lidstvu jsem na zdraví pil,
a dlouho jsem pil, by dlouho on žil.
A zavírám knihu a navždy jdu spat.