Já volal, úpěl v dlouhém žití celém:
Ó vlasti má, vstaň a buď jedním tělem,
vy suché kosti, vstaňte k žití zase,
vy kalné oči, vzplaňte v novém jase!
Svůj opusť hrob, Lazare plný vředů,
ciť ve svých žilách kolovat krev dědů;
v ráz všickni vzhůru, šlechtic, měšťan s knězem:
kdo nese jho, kdo úpí pod řetězem!
Však marné všecko, tento lid je slepý,
svou moc on klidně nechá padat v střepy,
on neslyší, slyší-li, nemůž chápat.
Jak hrozny v kádích tak jej může sšlapat
zde papež, za Alpami cizí tyran,
ba on by truchlil, kdyby nebyl svírán
zde trdlicí a tamo Petra klíči,
zde ostruhami a tam opět biči.
Zde slovo marné a můj chřtán juž spráhnul.
Tož k malbě, sestře slova, já jsem sáhnul
a krváceje v srdce těžkém bolu
dal malovat jsem na zdi Kapitolu
ohromnou fresku v pestrých barev žáru,
by jako ve pravěku Belsezaru
se v ohni mihla ruka, která psala,
ta pravda zřejmě před zraky všem stála
jsouc výstrahou jak Mene, Fares, Thekel.
By hřměla do nich všecka muka pekel
a zmar a zhoubu, jež vlasť jistě stihnou,
v čas pravý když se k skutku nepozdvihnou.
Já malovat dal rozbouřené moře,
bez stěžně koráb dálné na prostoře
se chvěl a zmítal s plachtou v cáry sdranou;
na přídě žena zoufající stála,
změť vichrů divě ve vlasech jí hrála,
co hořké slzy po tváři jí kanou.
U paty zubaté a strmé skály,
jež mračila se v zamlžené dáli,
čtyř velkých lodí ležely juž zbytky,
tam čtyři ženy mrtvy – v jejich vlase
i těle krab a pavouk v hodokvase,
v jich šatech mořských lišejníků kytky.
Loď, která vzdána živlům v kvas a pleny:
Řím světovládný kdys, dnes ponížený.
Slyš, žena křičí a jak úpí žalem!
Ty v troskách juž: Karthago s Babylonem
i Troja a pak židů věčným stonem
se chvějící a bídný Jerusalem.
A jako těm, tak stane se i Římu.
Ne v Neronově požáru i dýmu,
on klesne v moři sporných stran, v jich vření;
a darmo po něm ruce Italie
na břehu vzpíná a se v prsy bije
a volá po něm v lásky roztoužení.
Loď sirá sama vln a větrů v zlosti,
z ní vyhostěny čtyry hlavní ctnosti,
na břehu stojí, po ní ruce lomí:
Čest s Pravdou, Svornost s Přímostí tam stojí,
kdo jsou, to nápisy jim z úst se rojí,
však darmo úpí do větru a v hromy.
Lvi s vlky stále perou se a dáví,
toť šlechta s všemi privileji, právy,
za nimi řada lišek jest a supů,
to písmáci jsou, soudci, zákonníci
a kněží, mniši a měst úřadníci,
úlisní slovem a hltaví v lupu.
A za nimi to zvěřinec je celý,
roj podivných tam zvířat zdivočelý
řve, slintá, pere se a v křiku sváří;
ty opice a prasata a kozy
jsou vaše neřesti, ty nejvíc hrozí
vám zmarem v radnici i při oltáři.
Ty do vln dýchají, až loď se kácí,
jich roste řev, když loď se v propast ztrácí,
když k břehu chce, tu nepřipustí tomu;
tvá chlipnost, lakota tvá s tvojí záští
jsou příčinou, že mořská hlaď se vraští,
že vichr štká a burácí vztek hromu.
Kdo zoufající ženu osvobodí?
Kdo s břehů lano k ochraně jí hodí,
by nebyl vlky a lvy sedrán v kusy?
Kde Orfeus, jenž loď přiláká k zemi,
by poslintán hned nebyl opicemi
a prasat útokem a kozlů trusy?
Výš pohleďte, co tam se jeví zraku!
Tam Věčný Otec sedí na oblaku,
zda zachrání on loď tonoucí v moři?
Juž hyne divým bičována větrem!
Aj, vedle něho Pavel sedí s Petrem,
z úst nahý meč jim vybíhá a hoří.
Meč soudu to a odvety! Nuž vzhůru!
Juž Anděl trhá černých mračen chmuru...
Ó mějte sílu! Či má on snad zbíti
tu havěť zla? Sám každý sáhni v nitro,
a vyčisť je, by vzpláti mohlo jitro,
a koráb vesel v přístav mohl vjíti! – –
To všecko v slzách, v těžkém duše bolu
jsem malovat dal na zeď Kapitolu;
za svítání dne letního pak schoval
jsem stranou se a lid ten pozoroval.
Ó stádo slepé, i když nejlíp vidíš,
ty nezachvěješ se a nezastydíš,
jdeš tupě kol a civíš prázdno vznětu.
Dím proto klidně: Ošlapkem buď světu,
zde slova je i štětce marná vláda,
lid žernov chce a pouze žernov žádá.
Ba v davu tupých těch jen bláta sluhů
já slyšel nejednoho, jak děl k druhu,
co všickni povážlivě shýbli hlavy:
To blázen jakýs! – Co s ním? – Do šatlavy!