A přece vždy jen mlčelivě
se k Bohu duše moje měj
a ve vší strasti doufanlivě
jen na něho vždy spoléhej.
Byť v nitru tvém to dulo bolem,
byť divě bouřilo to kolem, –
vždyť on tvá skála, nezoufej!
Je teskno ovšem, zloba lidí
když spár svůj v tebe zapouští
a ráda krváceť tě vidí
jak srnu kleslou ve houští.
Tu Ikáť chceš: Ó bych měla křídla,
tam v dalná spěchala bych sídla
a bydlela bych na poušti!
Ó hrozné to, když sám Bůh milý
jen zkaziť jakoby tě chtěl
a z žalu, který v tobě kvílí,
jen jakoby svou rozkoš měl.
To víc než smrti se pak rovná,
když úpí bolest nevýslovná:
Můj Bůh, můj Bůh se zapomněl!
A pak – když vina jako šakal
se ozve v noc těch trudů tvých
a všecko, nad čím někdys splakal,
když hrozí: Tvůj tě tresce hřích, –
tu mníš, že zoufání tě shltí,
tu voláš: Z toho těla smrti
ó jak já bídný vyšel bych?
A přece vždy jen mlčelivě
se k Bohu duše moje měj
a ve vší strasti doufanlivě
vždy na něho jen spoléhej.
Byť v nitru tvém to dulo bolem,
byť divě bouřilo to kolem, –
vždyť on tvá skála, nezoufej!
Což v temnu svém a vlnobití
tu skvělou cestu nevidíš,
jež přes to moře žalu svítí
z těch končin běd tu v nebes říš?
Což nevíš, soužením že chvátá
v Hrad Spásy věrných četa svatá,
jejž otevřel jim Kristův kříž?
I ty jen spěchej k hradu tomu
přes strastí tůň i peřeje;
však z něho v hukot vod i hromů
vždy vstříc ti září naděje.
A za krátko, co děsí, svírá,
vše skrotí Pán a tvoje víra
zpěv vítězství si zapěje.