Kolem rovy pozarostlé travou;
jeden holý, z kypré, žluté hlíny,
pošlapané, pozapadlé ony,
jeden teprv čerstvě nasypaný.
On též slehne se a pozaroste. –
Jsou ty hroby jak ta lidská bolest,
život přes ně lehkou nohou kráčí
a jen někdy k nim se upomínka
vrací, by si zaplakala na nich. –
Přes zeď nízkou na hřbitov zří stromy,
přes ty stromy polospadlé hradby;
brzo bude sbořena ta brána
zející z nich bez dveřejí, mostu.
Nad nimi věž okrouhlá i šedá
pne se k nebi, mrtvý mrtvých stráže.
Ve údolí hučí temně řeka,
za ní vrchem černají se bory
lišíce se od jasného nebe,
po němž letí stříbrořasný oblak. –
Postůj, mraku, plavče beze cíle,
postůj, mraku, bratře mojí duše,
nemůžeš-li, vem ji na svá křídla,
ona s tebou letíc širým světem
bude bol ti lidský vyprávěti,
a ty za mne, jenž už nemá slzí,
s ní si nad tou zemí pozapláčeš,
potom k druhům pozaletíš šedým.
První tebe potká od ledovců,
druhý letě od siného moře,
třetí ale z pusté širé pouště. –
,Bratře šedý, bratře od ledovců,
mne-li podívanou měl jsi veselejší?‘
„Viděl já jsem v ledu stuhlé štíty,
po věčnosti v pouta spjatý život;
dole všecko ze snů slunce budí,
ale tam jen tisíceré slze.“
,Smutný obraz, ale truchlivější
viděl já jsem na té zemi, bratře.
Tam ten život spjatý jenom v pouta
doufat smí, že pouta svoje zlomí;
život však, jenž v náruč smrtí schvácen,
z objetí již nevyrve se nikdy.
Sluncem líbán stuhlý titán pláče,
ale bol, jenž v malé srdce pálí,
vysuší též léčivé mu slze,
na věky až ve svém hoři stuhne.‘
,(Truchlejší mně bylo podívání,
oblaku, jenž viděl siné moře.
V divém vzteku vlny bijí v skály,
tisíc jícnů řvaním lačných šelem
otvírá se zhltit vše, co žitím.
Stěžeň zlomen, rozervány plachty,
bez kormidla hříčkou loď je vlnám,
Plavci klnou, pocestní se modlí.
Zoufaje muž v náruč tiskne ženu.
Dravci šedí nad palubu pnou se,
na svou kořisť hledí kalným okem,
pak se pojí u jediný příval.
Koráb zdvižen hřbetem velikána
k výsostem se ještě jednou vznesl
a pak svržen v propasť letí věčnou.
Pronik výkřik, děsný výkřik jekem
a již v skály pusté vráží trosky,
již svou obět hltá v jásu moře.‘“
,Dravé moře, dravější však osud,
krutý los je, vlna milosrdná.
Ona chvátí, po čem lační, rázem,
krátké strojíc oběti jen muky,
nedělí, co v žití objalo se,
lnoucí k sobě stejně světí smrti:
Ale osud s hltavostí moře
poje hravou krvelačnost tygra
od srdce rve to, co nejdražšího,
v loktech lásky sápe kořisť svoji.
Usmrcuje to, co milováno,
a pak velí ještě dále žíti.
A byť střemhlav sebe vrhal v proudy,
ony vyvrhují zoufalého –
jen co šťastno kořistí jim libou,
nešťastný jim žlučí je i octem. –
Běda kvítí, odejde-li leto,
běda srdci, kdy mu zhyne láska;
však se léto budíc květy vrátí,
srdci blaho prchlé jenom smrtí.‘
„„Ledu, bouře, smrti, zoufání vám
zříti bylo – a já spěju z pouště.
Poušť jsem zřel! kol písek, nad ním nebe
a nic více – poušť jsem viděl – poušť!““
,Pílíš z pouště plný plaché hrůzy,
blaze ti, že jsi jí mohl prchnout.
Viz tam dole mezi davem křížů
na tom hrobě čerstvě nasypaném,
viz jej tam – on poušť si nese v prsou;
nekonečnou, bez nebe a slunce,
z které nelze, nelze uprchnouti.
Pustý písek, dnové živobytí,
noze šlápnout na každé je zrnko;
poslední až teprv trnouc patře,
z prachu pouště povznáší se duše.‘
Sivá mračna srazila se v jedno,
zahalila nebe jasné modro.
Proč má na zem jasné slunce svítit,
když tam v hoři lidské žití hasne? –
Vítr zavál v temnobarvá roucha,
že jich šumot rozlehl se hromem;
mračna pálí bleskem svoji bolest
a jich slze zalívají popel. –
Bouře, bouře, myšlének mých sestro,
třes, ó třes tou nenasytnou zemí
jako tyto vzdorným chvějí tělem.
Bouře, bouře, bořte, palte všecko,
vždyť jest spása jenom ve skonání.