VARHANY.

VARHANY.
Když vítr v houštině své hraje preludie a bzučí hned, jak včely, hned syčí jako dvojjazyčná zmije, hned tóny drsnými jak vlci v stepi vyje; když hvozdů varhany se mocně rozzvučely a hlučí plným strojem a stromy chvějí se, jak vnitřním bojem; když do skal soutěsky, v níž mokvá žlutý mech a rdí se brusin korál, bouř zahřmí velký chorál a duní černá klenba nebes dómu a v doprovodu hromu jdou modravé a sírné záblesky; když nad vrcholky stromů se nesou zvuky, jak hlas nebeský, hvizd sviští, nejvyšší jak oktáva, a v dáli rachot echem skonává; – čím v této symfonii jsi ty, červ, jenž se svíjí? 77 Jak tam, kde všechno jímá děs a mráz, kde příval vod a rázy orkánu, svist vichřice,vichřice se kupí v hrůze, a příroda kde úpí v divé fúze, zní, člověče, v tom plénu organu tvůj lidský hlas, ten šepot bezmocného orgánu? čím pochyb tvých jsou ostré rejstříky a zoufalosti srdcelomné výkřiky? 16./IV. 1913.
78