SEN.
Zdá se mně často, že jsem studentem
kdes v rovném, nudném kraji německém,
snad v Lipsku; v kolleji den celý trávím
a v knihovnách i museích se bavím;
jdu sadem na bývalých městských zdech,
neb v Auerbachův sklep, kde Fausta vzdech
i číší třesk se klenbou šerou tratí,
kde fresky ponuré lze sotva znáti.
Pak večer sedím v malé jizbě své,
kde výhled na střechy, kde krb mne zve
svým teplem, lampa útulným svým svitem.
Tu péro mé se chvěje hbitým kmitem,
tu folianty leží přede mnou
a dýší tisku vůní příjemnou,
a červená jich ořízka se svítí.
Změť písem východních mne v jiné žití
zve v lesy cédrů, v palem stinnou houšť,
má fantasie cválá v dálnou poušť;
36
tu z drahokamů divná záře tryská,
tu chrám a sloupy, s myrrhou zlatá miska.
Však zvednu hlavu – lampa má to blýská,
a cítím, jak se po vlasti mně stýská.
9./I. 1897.
37