U LOMU V LESE.

Alois Škampa

U LOMU V LESE.
Daleko zůstala pole, daleko cesta i ves, je vidět lomy jen dole a kolem dokola les! Kladiva bouchají v lomu, rachotí kámen ze slují – a zde tak ticho je v lese, slyšíš, jak jíva se třese, jak časem v korunách stromů hrdličky dumně cukrují... Borovic vůně tu dýchá v úpalu horkého dne, pramen tu zvoní tak zticha, ostřicí jedva že hne... Nad mořem listí a chvoje 69 kouří se mlha lehýnká, vlnami prohřátých strání vlaje taj letního zrání – chvilkou jen z hluboké sloje skalníka tyč sem zacinká... Najednou v dýmu a blesku vybuchnul výstřelem lom – a zem se zachvěla v třesku, jako když udeří hrom! Balvany řítí se skalou, po stráních bouří ozvěna, a jak se vrací a ztrácí – zděšeně vzlétají ptáci, třas jal i veverku malou, že běhá po pni zmatena... Ticho zas nad zem se kloní, ustrnul dokola klid. V daleku poledne zvoní... Vzduch jako žárem je slit. Skalníci odešli domů, samota mlčí ve sluji. – Slyšíš jen pramen, jak stále crká tam hluboko v skále, a jak zde v korunách stromů hrdličky snivě cukrují...