ZÁPAD.

Alois Škampa

ZÁPAD.
Bělavé a šedé vápencové skály rostou jako hradba nad ponurý les; dole, pod jich srázem pasák oheň pálí, v podvečerním tichu štěká chvíli pes... Kouř se valí vzhůru a jak mlha splývá modravými kruhy na úbočí skal, zachytil jej vítr a kol rozechvívá vůni, kterou plamen smolné chvoji vzal. Hvozdy teskně šumí. Za jich tmavou stěnou rozhořel se západ... Slunce naposled ozlacuje skálu, dýmem začerněnou, z které jako jizva zeje uprostřed otvor úzké sluje, a která se zvedá nejvýš nade stromy hlavou kamennou... Na balvany strmé kavek roj tam sedá – večer na tu skálu vždy si vzpomenou! Viz ty černé ptáky, kterak tamo krouží! 51 Přibývá jich stále jako mračna víc, vracejí se z dálky, ve svůj domov touží, hlasným křikem chtějí pozdrav svůj mu říc! Radostně tam víří nad skalnými sídly, hledají si v děrách místa ke spánku, bouřně třepetají nesčetnými křídly, která ozařuje plápol červánků... V tom uhaslo slunce! Skála potemněla. Kavky spí juž, tichnou, z lesů vane chlad. Cítíš, jak tvá bytost náhle osaměla, dlouho ještě s touhou patříš na západ...