ZÁPAD.
Bělavé a šedé vápencové skály
rostou jako hradba nad ponurý les;
dole, pod jich srázem pasák oheň pálí,
v podvečerním tichu štěká chvíli pes...
Kouř se valí vzhůru a jak mlha splývá
modravými kruhy na úbočí skal,
zachytil jej vítr a kol rozechvívá
vůni, kterou plamen smolné chvoji vzal.
Hvozdy teskně šumí. Za jich tmavou stěnou
rozhořel se západ... Slunce naposled
ozlacuje skálu, dýmem začerněnou,
z které jako jizva zeje uprostřed
otvor úzké sluje, a která se zvedá
nejvýš nade stromy hlavou kamennou...
Na balvany strmé kavek roj tam sedá –
večer na tu skálu vždy si vzpomenou!
Viz ty černé ptáky, kterak tamo krouží!
51
Přibývá jich stále jako mračna víc,
vracejí se z dálky, ve svůj domov touží,
hlasným křikem chtějí pozdrav svůj mu říc!
Radostně tam víří nad skalnými sídly,
hledají si v děrách místa ke spánku,
bouřně třepetají nesčetnými křídly,
která ozařuje plápol červánků...
V tom uhaslo slunce! Skála potemněla.
Kavky spí juž, tichnou, z lesů vane chlad.
Cítíš, jak tvá bytost náhle osaměla,
dlouho ještě s touhou patříš na západ...