VZPOMÍNKA Z CEST.

Alois Škampa

VZPOMÍNKA Z CEST.
Přišla ke mně z dáli, přišla zlehýnka, jako dobrý přítel – dávná vzpomínka. Na čelo mi ťuká, víří do kruhu, zas mne volá k Tobě, starý soudruhu, se kterým jsem v mládí konal tolik cest! Zda i ve tvé duši stopa po ní jest?... Vzpomínáš-li ještě blahých oněch chvil, Kdy Jsi pod Zebínem družně se mnou pil?... Unaveni vedrem, dlouhým blouděním studánku jsme našli s krytým roubením, v stinném jejím chladu dleli pohovou a juž chtěli právě vodou ledovou hasit chutě žízeň z dlaní rukou svých – když tu náhle z davu dítek vesnických, které s námi s pole přiběhly sem pít, spatřili jsme kvapem pod přístřešek jít usmívavé děvče, svěží, jako květ! Byla teprv poupě, sotva čtrnáct let, ale ach, jak vábna, jak už spanila! Mně, kdy z čista jasna blíž se zjevila, zahořely rázem v lících červánky... Mnil jsem, je to víla naší studánky? – Překvapeni zříme v jejích očí jas, pěkně vitým copem kaštanový vlas po hrdle jí spadal – svatá nebesa! – zde měl prodlet s námi štětec Mánesa! Hnědé měla zraky, opálenou pleť, zoubky se jí ze rtů leskly nad perleť, 85 v košilce a sukni prostě oděna stála tady krásna, jako Božena – a jak usmála se, vlídný její hled učaroval málem mému srdci hned... Podala nám sama číšku k napití, darmo ale chtěl Jsi ručku lapiti – se zdráháním couvla... Druhé děti pak rády vzaly peníz – ona, klopíc zrak, odmítla jen dárek s hrdou nevolí: „Vždyť už nejsem malá, chodím do školy! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Myslil jsem si tenkrát cestou nazpátek: Kéž jsem učitelem takých děvčátek! Čemu bych je učil – to jsem nevěděl – snad by mně byl Amor radu pověděl!... Dávno je už za mnou ona idylla, ba, snad její kráska též se změnila – podnes ale půvab toho setkání chmuru s čela mého divem odhání, a zjev panenskosti, čisté jako sníh, nevymizí nikdy z upomínek mých! Cyniků teď vřavou smutně kráčím sám, ale o té chvíli často přemítám, ona z vidin lásky, co jsem jich kdy měl, vždy mi střese do snů nejkrásnější pel...