VZPOMÍNKA Z CEST.
Přišla ke mně z dáli, přišla zlehýnka,
jako dobrý přítel – dávná vzpomínka.
Na čelo mi ťuká, víří do kruhu,
zas mne volá k Tobě, starý soudruhu,
se kterým jsem v mládí konal tolik cest!
Zda i ve tvé duši stopa po ní jest?...
Vzpomínáš-li ještě blahých oněch chvil,
Kdy Jsi pod Zebínem družně se mnou pil?...
Unaveni vedrem, dlouhým blouděním
studánku jsme našli s krytým roubením,
v stinném jejím chladu dleli pohovou
a juž chtěli právě vodou ledovou
hasit chutě žízeň z dlaní rukou svých –
když tu náhle z davu dítek vesnických,
které s námi s pole přiběhly sem pít,
spatřili jsme kvapem pod přístřešek jít
usmívavé děvče, svěží, jako květ!
Byla teprv poupě, sotva čtrnáct let,
ale ach, jak vábna, jak už spanila!
Mně, kdy z čista jasna blíž se zjevila,
zahořely rázem v lících červánky...
Mnil jsem, je to víla naší studánky? –
Překvapeni zříme v jejích očí jas,
pěkně vitým copem kaštanový vlas
po hrdle jí spadal – svatá nebesa! –
zde měl prodlet s námi štětec Mánesa!
Hnědé měla zraky, opálenou pleť,
zoubky se jí ze rtů leskly nad perleť,
85
v košilce a sukni prostě oděna
stála tady krásna, jako Božena –
a jak usmála se, vlídný její hled
učaroval málem mému srdci hned...
Podala nám sama číšku k napití,
darmo ale chtěl Jsi ručku lapiti –
se zdráháním couvla... Druhé děti pak
rády vzaly peníz – ona, klopíc zrak,
odmítla jen dárek s hrdou nevolí:
„Vždyť už nejsem malá, chodím do školy! –
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Myslil jsem si tenkrát cestou nazpátek:
Kéž jsem učitelem takých děvčátek!
Čemu bych je učil – to jsem nevěděl –
snad by mně byl Amor radu pověděl!...
Dávno je už za mnou ona idylla,
ba, snad její kráska též se změnila –
podnes ale půvab toho setkání
chmuru s čela mého divem odhání,
a zjev panenskosti, čisté jako sníh,
nevymizí nikdy z upomínek mých!
Cyniků teď vřavou smutně kráčím sám,
ale o té chvíli často přemítám,
ona z vidin lásky, co jsem jich kdy měl,
vždy mi střese do snů nejkrásnější pel...